Článek
„Mám jen padesát tisíc a potřebuju osmdesát,“ vysvětluje sice šeptem, ale zcela pragmaticky. „Buku teni“ je hovorový výraz pro deset tisíc tanzanských šilinků – něco jako „litr“ pro českou tisícovku. Za buku teni koupíte v levné jídelně oběd pro celou rodinu, boty, triko nebo kalhoty.
Eid al-Fitr, nejdůležitější muslimský svátek, se nezadržitelně blíží, a sezóna největších nákupů v roce je v plném proudu. Zoufalé ženy, kterým manželé nepřinesli dost peněz, se je snaží na poslední chvíli sehnat doslova za každou cenu. Končí Ramadán, měsíc modliteb a půstu. Podobně jako křesťanské Velikonoce představuje Eid přelom roku, období přechodu. Muslimové slaví nejen hojností jídla a pití; pořizují si oblečení, aby byl nový začátek jasně vidět.
Život na Zanzibaru, bývalé ománské kolonie, ovlivňuje islám daleko více než v pevninské Tanzanii a Eid – namísto běžného dne – trvá celé čtyři. Nové šaty, slavnostní večeře – a zítra všechno nanovo. Polovinu obyvatel Zanzibaru tvoří děti, a Eid je do značné míry jejich svátkem. Rodiče strojí své dcery a syny s mimořádnou precizností a mezi sebou přitom hrají krutou hru „moje děti musí vypadat lépe než děti od sousedů“. Hlavně, aby se o nás nezačalo šuškat, že jsme chudí. I malá rodina s jednou manželkou a čtyřmi dětmi potřebuje na čtyřdenní svátek milion šilinků, tedy tři průměrné měsíční platy. Rodiny spoří celý rok, peníze pomáhají dát dohromady rodiče i prarodiče.
Brzy ráno první den Eidu se v ulicích objeví holčičky v princeznovských šatičkách, s rukama potetovanýma henou, s make-upem, nalíčenýma očima, květinami ve vlasech. Kluci si vykračují v nových kalhotách a falešně značkovém tričku nebo muslimské tunice a s vyšívanou kofií na hlavě. Parta tesařů na hřišti včera něco stavěla – myslel jsem, že to bude pódium pro dýdžeje. Ale kdepak! Čtyři metry vysoká dřevěná houpací lavice, připomínající atrakce z Matějské pouti, pojme čtyři pět dětí. U houpání se střídají silní chlapi, děti létají vzduchem a piští.
Vesnice Jambiani nemá klasickou náves. Je to úzký pás domků podél mořského pobřeží, dlouhý devět kilometrů. Centrum tvoří fotbalové hřiště, které se vždy po setmění promění v nocležiště krav. Teď se ale slaví Eid a krávy si musí lehnout jinde. Na hřišti je pouť. Kluci a holky, kteří celý měsíc hladověli, si najednou mohou u desítek stánků koupit od tetiček a strýčků bonbóny, lízátka, sušenky, koblížky, oříšky, limonády. Rodiče přitáhli z domů rohože a hřiště je plné polehávajících rodin na pikniku.
Druhý den Eidu přijíždí na Zanzibar Marioo, hvězda tanzanské hudební scény. Všichni se strojí do nových šatů a kdo nemá peníze na drahou vstupenku, míří na party do některého z pár plážových barů, které zůstaly otevřené i teď, kdy začalo období dešťů a odjeli turisté. Na pobřeží hoří ohně.
Rodiny s dětmi si užívají celé dny na plážích. Večer vyrážejí na hovězí špízy, smažená kuřata a čerstvě smažené hranolky do pouličních jídelen. Na hřišti je pořád plno. Holčičky a kluci se procházejí v dalších nových šatech a matky je ze zápraží domů ostřížím zrakem porovnávají.
Poslední den Eidu jsou uličky Stone Town, hlavního města Zanzibaru, zacpané auty, lidé váznou hodiny v kolonách. Pouliční prodavači nabízejí uzené chobotnice, krevety a čerstvé liči, a restaurace praskají ve švech. Největší tlačenice je ale na nábřežní promenádě. Korzují tudy páry, rodiny i party kamarádů či kamarádek a zastavují se na kus řeči. Svalnatí teenageři v nových outfitech se vrhají s rozběhem z nábřežní zdi a soupeří, kdo skočí do mořských vln odvážnějším stylem. Stovky lidí fandí.
Po půlnoci se lidé z promenády s parkem Forodhani postupně přesouvají do nočních barů, a ostrov pomalu dostává jednomu z místních vtipů: „Nechcete jet na Zanzibar? Děkuji, já řídím.“ Letošní Eid připadnul na pracovní dny. Je pátek a Zanzibarci mají na dospání oslav ještě celý víkend.
