Článek
Slovo „derivační“ je zásadní: znamená to, že voda se nasává do obřího potrubí a odvádí na turbínu, takže říční koryto je většinu roku zcela vyschlé. Pro vesnici, kde lidé vodu používají na polích, pro zvířata i ji sami pijí, by to byla katastrofa. Na řece jsou dvě restaurace s penziony, které by mohly rovnou zavřít.
Vzali jsme s sebou tenkrát novináře z místního plátku. Natočil rozhovory, udělal fotky. A začaly se dít věci. Harisovi volalo každý den několik překvapených sousedů a ptali se, jak mohou pomoci. Styděli se, že se o hrozícím zničení řeky dozvěděli poprvé až díky „delegaci z Česka“. Maida Bilal se objevila mezi prvními. „U řeky jsem vyrostla a celý život z ní brala vodu. Řeka je součást mě samé. Nemůžu dovolit, aby ji spoutali, bylo by to, jako by někdo poutal moji duši,“ říkala tehdy Maida.
Většina mužů Kruščice byla přes den v práci, někteří dlouhodobě v zahraničí. Odpor tak organizovaly především ženy, což bylo v tradiční muslimské komunitě samo o sobě nezvyklé. Zjistily, že úřady potají vydaly stavební povolení a prakticky kdykoliv tak mohou přijet bagry.
To se stalo hned v půlce srpna. Odhodlaní vesničané vlastními těly zablokovali most a těžkou techniku nenechali projet. Slavili první vítězství.
Když jsem přijel na podzim, u mostu přes Kruščici stála „kučica“ – dřevěná bouda se stolem a starými divany. Ženy se tu dnem i nocí střídaly a strážily řeku pro případ, že se bagry objeví znovu. K večeru už bylo trochu chladno a tak jsme se ohřívali u bubnových kamen. Lidé byli rádi, že „delegace z Česka“ přijela zas a na rožni pro nás opekli jehně. Nakonec se na mostě tančilo.
Bagry znovu nepřijely, ale na podzim praskly nervy úřadům a do Kruščice vyslaly zásahovou jednotku. Videa, na nichž těžkooděnci v ranním pološeru mlátí bezbranné ženy a tahají je do antonů, se rozletěla po internetu a o Kruščici se dozvěděl doslova celý svět.
Muži nesli ponížení svých žen těžce, ale událost celou komunitu semkla. U řeky se objevila cedule s novým názvem „most Statečných žen Kruščice“. A ženy statečnými zůstaly. I když měly na krku obvinění z výtržností a napadení policistů, do kučice u mostu se vrátily. Navíc si našly advokáta a podali proti povolením ke stavbě elektráren sérii žalob.
V prosinci 2018 jsme slavili. Soudy uznaly, že povolení ke stavbě elektráren byla vydána protiprávně, a zrušily je. Ženy mohly po 503 dnech a nocích konečně opustit most.
Když získala Maida Bilal v červnu 2021 Goldmannovu cenu – „ekologickou nobelovku“, k mostu přijížděl jeden televizní štáb za druhým a ženy musely znovu a znovu vyprávět svůj příběh. Z Maidy, které jsem přijel spolu s bosenskými aktivisty poblahopřát, vyzařoval klid, ale byla dojatá. „To není cena pro mě, vesnickou holku, která se jenom dostala do situace, kdy jsem nemohla mlčet a přihlížet. Je to uznání odvahy a strádání všech žen i mužů Kruščice, kteří se nebáli bránit proti bezpráví, a to na Balkáně není málo,“ říkala Maida už se slzami v očích. „Tahle cena teď musí pomoci lidem kolem Vrbasu, Neretvice, Neretvy, Uny, Plívy a dalších řek. Musíme držet spolu. Nedáme naše řeky!“
V Bosně stojí, staví se nebo připravuje 436 vodních elektráren. Drtivá většina z nich poškozuje práva místních lidí, ale nikdo se jich neptá. Maido, blahopřeji! Tvůj příběh inspiruje stovky lidí v desítkách dalších vesnic a já věřím, že i jim se podaří řeky jejich duše ubránit, jako se to podařilo tobě.
Publikováno 1. 7. 2021; psáno pro Blog Respekt, který byl později zrušen.
