Buď silný jako Ukrajina

Před očima mi mává mou, jak se ukázalo neplatnou, jízdenkou. „Podvodníka tu nevidím poprvé,“ dělá mi ostudu před celým vozem. Zpočátku nic nechápu, pak se snažím marně vysvětlit, že jsem si omylem koupil dvě jízdenky, popletl vlaky a zrušil nesprávný lístek. Do naší rozepře se rozezní sirény leteckého poplachu.

Večer už sedím v baru Opilá višně na náměstí v Ivano-Frankivsku a udiveně pozoruji páteční veselí ve válečných kulisách. Z reproduktorů zní hity nové doby: píseň Bayraktar Olega Novosada o tureckých dronech střídá Sláva hrdinům Olega Skripky, následuje Tohle není tvoje válka populárního Okeánu Elzy. Uslyším hned několik coververzí ukrajinské vlastenecké písně Červená kalina, hymny sičských střelců, kozáckých legionářů z první světové války. Ta dnešní, Ruská válka, vstoupila také do hudebního průmyslu a v Ukrajině nejspíš nezůstal jediný umělec, který by chtěl zůstat pozadu.

Na baru je možné si mimo alkoholu pořídit plastové půllitry s ukrajinskou a protiválečnou symbolikou, trička s nápisem „buď silný jako Ukrajina“, nebo hodit drobné mince do kasičky s veřejnou sbírkou na válečné veterány. Ve výloze kavárny ve vedlejší ulici píší každé ráno na velkou prosvětlenou tabuli aktuální počty sestřelených ruských dronů, letadel, raket, zasažených tanků, potopených lodí a zabitých ruských okupačních vojáků.

Válka je přítomná všude kolem a obchodníci ji využívají jako nové marketingové lákadlo. Na stáncích se suvenýry dnes lidé kupují plyšové Bayraktary, láhve vodky s podobiznou vojáka nebo mikiny s legendárním vyobrazením důstojníka z Hadího Ostrova, ukazujícího vztyčený prostředníček směrem k ruskému válečnému korábu, jež se dostalo i na poštovní známky (1). Některé suvenýry jsou kýčovité, mnohé ale i přes tragickou tematiku nezapřou nadsázku a humor.

Kolem budov magistrátu a dalších úřadů jsou rozmístěné protitankové zátarasy a barikády navršené z pytlů naplněných s pískem. Za nimi hlídkují vojáci v helmách se samopaly. U vjezdů do města stojí vojenská kontrolní stanoviště. Jinak ale život v Ivano-Frankivsku pokračuje jako kdysi. Snad až na nebývalé množství lidí.

Do města, které mělo před válkou bezmála jeden a půl milionu obyvatel, přijelo sto padesát tisíc uprchlíků z východních částí Ukrajiny (2). Obyvatelé západních regionů, bývalého Rakouska-Uherska, se na Ukrajince z východu dříve dívali skrz prsty. Lidé z Doněcku, Luhansku nebo Záporoží zas moc nemuseli Halič ani Kyjev, kde se víc investovalo a lépe žilo. Teď místní kavárny a restaurace praskají ve švech, Ukrajinci ze západu i z východu v nich sedí u stejného stolu a říkají: „Jsme jeden národ“. To, co bylo před válkou nemyslitelné, se nyní odehrává před očima.

Večer se pěší zóna v centru města mění v promenádu. Korzující uprchlíky z východu občas prozradí jazyk: mnozí mají ještě obtíže s ukrajinštinou, ale mluvit rusky už se nesluší. Ulicí se táhne stále se prodlužující „galerie hrdinů“, kde z velkých fotografií hledí padlí obránci Ukrajiny. Někteří byli ve věku kmetů, jiným bylo málo přes dvacet let. Krátké texty shrnují životní příběh každého z nich.

Všechna okna nádraží v Ivano-Frankivsku jsou zalepená černým igelitem, aby se v případě exploze na cestující nesesypaly střepy. Vchody chrání pytle s pískem. „Pokud by došlo k nukleárnímu výbuchu, máme tady ve městě tak patnáct minut času. Kdo se stihne schovat na tři dny do podzemí, měl by přežít,“ dává mi dobré rady kolega Oleksij, zatímco čekám na vlak. Má doma ženu a dvě malé děti, a ve volném čase pomáhá ukrajinské domobraně. „Na začátku války jsme se pořád báli. Teď už se nevzdáme, ani kdyby na nás tu jadernou bombu opravdu hodili,“ říká. A já odjíždím v dojetí z toho, jak válka probudila v Ukrajincích nejen jednotu, ale i sílu vzdorovat osudu.

Psáno v říjnu 2022.

Zdroje informací: