Článek
Jenže pak přejde ke klasickému monologu a potvrdí tím moje slova: „Už jsi viděl opičí les? Nechceš jet na delfíny? Nebo šnorchlovat na korálový útes? Znám tu pár dobrejch barů… Aha, ty asi hledáš něco jinýho… Marihuana? Hašiš? LSD? Kokain? Houby? Ani tohle ne… Chceš poslat do hotelu pěknou pusinku?“
Poptávka, jak jsem přesvědčen, v tomto případě vyvolává nabídku. Většina bílých turistů na dovolené očekává zábavu, drogy a sex, a tak ve vesnici Nungwi neujdete po pláži z bílého písku ani padesát metrů bez toho, aby se na vás vrhnul další beach boy.
Zanzibar je ostrov nerovností. Těsně vedle plážových barů a hotelů stojí chatrče, stánky stlučené z prken, jídelny z vlnitého plechu a dvorky, kde si v prachu hrají ušmudlané děti s plastovými lahvemi. Přijedete-li na dovolenou na řecký ostrov, taky bydlíte v rybářské vesnici. Jenže řecký rybář možná vydělá víc peněz než vy. Rybář na Zanzibaru vydělá dvacetkrát – třicetkrát méně, a kontrast je příliš ostrý. Většina obyvatel z turistického ruchu vůbec nic nemá. Hotely a cestovky zpravidla vlastní bohatí lidé z pevniny nebo cizinci z Evropy, pracují v nich mladí z Dar es Salaamu, kteří umí anglicky.
Velmi chudí lidé často nemají představu o hodnotě peněz. Jedné paní, která žila celý život v bídě, nabídli Italové za pozemek na stavbu hotelu 160 tisíc dolarů. Paní netušila, o jakou sumu se jedná. Nikdy neměla účet v bance, a tak se vydala peníze vybrat v hotovosti. Když před ní na stůl naskládali hromadu čtyř set milionů tanzanských šilinků, rozplakala se a omdlela. Synovi vystrojila svatbu za sedm tisíc dolarů, když běžně lidé utratí desetinu. Pozvali, koho mohli, slavili čtyři dny. Za paní chodili příbuzní a známí – a do roka bylo po všem. Peníze se utratily, paní chodí po sousedech a žebrá o jídlo.
Turisté vyvolávají napětí. Přestože se ve všech bedekrech píše, že v konzervativní muslimské vesnici nemůžete vyrazit do obchodu v bikinách, vždycky se najdou mzungu, kteří o tom ještě neslyšeli. Pořád shánějí alkohol a cigarety. Nezdraví. Zanzibarská vesnice, to je v podstatě kmenové území. Je to jako kdybyste seděli před vaším domem, a přes zahradu vám bez jediného slova procházeli cizí lidé.
„Za to můžete vy,“ říká mi kamarád Tariq na moji stížnost na to, jak je na Zanzibaru všechno drahé. Proč já? Já přece bydlím u místního rasty, snídám placky čapátí v kantýně spolu s Masaji a večer zajdu na pivo radši do baru ve vesnici, než abych upíjel koktejly s dalšími mzungu. Jenže tohle není argument. I moje přítomnost Zanzibar mění.
Prospekty cestovních kanceláří by se měly označovat podobně jako krabičky cigaret: „Turistický ruch ohrožuje místní kulturu, škodí komunitám, ničí přírodu a zvyšuje nerovnost.“ Nikdy mi nebyly sympatické resorty, kde jsou za vysokou zdí celá turistická městečka. Nakonec je ale nejlepší zavřít turisty do ohrady, ať si tam žijí své představy o tropických rájích, a místní lidi do nich netahají.
Osm z deseti obyvatel Zanzibaru nemá stálou práci. Část lidí žije tradičním lovem ryb a zemědělstvím. Část z turistů, jenže ti jsou nevyzpytatelní. Turistický ruch je sezónní a v období dešťů na ostrov nikdo nejezdí. V sezóně je ostrov přeplněný, ale i konkurence je velká. Zanzibar je každých pár let populární jinde. Dřív sem jezdili Italové a místní se učili italsky. Jenže přišel covid, Italové zmizeli a objevili se Rusové. Ty zajímají spíš plážové bary než naučné výlety. Po mezinárodních sankcích za útok na Ukrajinu přestali jezdit Rusové. Kdo přijede příště? Co ho bude zajímat? Kolik bude ochoten utratit?
Život na Zanzibaru je plný starostí. Hranice mezi slušným příjmem a ztrátou práce spojenou s pádem do bídy je tu mimořádně tenká. Většina mužů se snaží stres přepít nebo zmírnit kouřením trávy, případně kombinací obojího. A tak vlastně nepřekvapí, že nejrozšířenější nemocí obyvatel tropického ráje není žlutá zimnice ani malárie, ale deprese.
