Developeři dusí Tbilisi podobně jako Prahu

Kostel svatého Michaila Tverského, jenž od roku 1913 shlížel na gruzínské hlavní město Tbilisi z terasy pod horou Mtatsminda, se dostal do tísnivého obklíčení. Hned za kostelní zahrádkou vyrůstá tuctová bytovka dosahující výše kostelní věže, a z terasy už je vidět nanejvýš do dvora nového činžáku. Podobných stavenišť jsou po celém Tbilisi desítky. A čím dál více dráždí starousedlíky.

Gruzie se stala arénou byznysu s investičními byty zhruba před deseti lety. Přestože populace nestoupá, v hlavním městě a v přímořském letovisku Batumi začaly vyrůstat stovky nových bytových domů a do Evropy i Asie se rozletěly inzeráty slibující výhodnou investici. Ještě v roce 2021 stačil k nákupu prostorného třípokojového bytu ve Tbilisi jeden a půl milionu korun. Jenže pak přišla ruská invaze do Ukrajiny a dění nabralo dramatické obrátky.

Gruzínský statistický úřad spočítal, že loni se do země přišlo ukrýt před válkou a mobilizací téměř dvě stě tisíc Rusů (1). Gruzínů je přitom jen 3,7 milionu – Rusové tedy dnes tvoří přes pět procent populace. Pro srovnání, v České republice představuje 325 tisíc ukrajinských uprchlíků asi jen tři procenta obyvatelstva, tedy dvakrát méně. Z Ruska odjíždějí převážně lidé, již si to mohou dovolit. Ceny nemovitostí začaly raketově růst a nájmy vyskočily na více než dvojnásobek. Počet stavebních povolení vydaných ve Tbilisi se za poslední dva roky zvýšil o 76 procent – v roce 2022 jich bylo více než deset tisíc (2), třikrát víc než v Praze (3).

„Známe svá práva a nebojíme se,“ říká Giorgi Jafaridze, lídr občanské kampaně My City Kills Me. „Pomáháme spolkům obyvatel, jež poškozuje developerská výstavba. Musíme táhnout za jeden provaz a ukázat, že máme sílu. Stavební úřady vydávají razítka jak na běžícím pásu, často protiprávně, a spoléhají na to, že se nikdo nebude bránit,“ dodává.

Na okraji Tbilisi se v podvečer sjíždějí auta z různých čtvrtí. Lidé, kteří právě teď brání zničení svého prostředí další komerční bytovkou, vyprávějí stejné příběhy: staví nám přímo před okny. Zničili park. Nikdo se nás neptal. Uplatili úředníky… Když se kolona rozjede směrem k centru, z okna každého vozu vlaje velká gruzínská vlajka. Motoristická demonstrace projede za hlasitého troubení kolem budov Parlamentu i magistrátu a po sociálních sítích se šíří zpráva: „Tohle město je naše a nenecháme si ho ukrást. Pomozte nám zastavit nelegální stavby.“

V Praze by asi nikoho nenapadlo protestovat proti výstavbě v koloně aut, obyvatele však trápí podobné problémy. Pražskou krizi roztočilo primátorování Pavla Béma z ODS, kdy politikové kšeftovali s regulacemi pro výstavbu a fakticky prodávali město developerům (4). Přestože dnes už na pražský magistrát igelitky plné peněz nejspíš nikdo nenosí, radnici se ani za patnáct let po Kolibříkovi, jak Béma oslovoval politický podnikatel Roman Janoušek, nepodařilo schválit nový územní plán a dát stavbám jasná pravidla. Dříve město ovládala svévole politiků, dnes lobby architektů napojených na firmy. Výsledek je prakticky stejný. Jedním z posledních příkladů je ohrožení Umělecké zahrady pod Vyšehradem, kde si chce bývalý poradce Andreje Babiše vybudovat hotel (5).

Když přijdu kolem půlnoci z demonstrace domů, obří trychtýře domu na kopci nad tbiliskou čtvrtí Sololaki stále svítí. Každý večer se snažím uhodnout, co to může být. Soukromé letiště? Továrna na mikročipy? Stanice na dešťovou vodu? Nakonec mě ze všech omylů vyvede soused. „To je přece Pizdova vila,“ vysloví potupnou přezdívku nejbohatšího a nejnenáviděnějšího Gruzína. Od té doby vím, že výhled na hory kazí rezidence bývalého premiéra Bidziny Ivanišviliho, jež shodou náhod nikdy nedostala stavební povolení. Ten dům shrnuje potíže Tbilisi do stručného vzkazu. Že městu, kde mocní mohou všem na očích stavět bez ohledu na pravidla, zbývá ke spravedlnosti ujít ještě dlouhý kus cesty.

Zdroje informací: