Článek
Druhý břeh je v nedohlednu. Kachovská přehrada, 230 kilometrů dlouhá a 25 široká, vznikla pro potřeby socialistického průmyslu v 50. letech dvacátého století zatopením údolí s desítkami vesnic.
Cesta lodí přes jezero trvá necelou hodinu. Většinu pasažérů tvoří obyvatelé Nikopolu jedoucí pečovat o své zahrádky. Bonusem plavby je výhled na Záporožskou jadernou elektrárnu, největší v Evropě a jedné z deseti největších ve světě, jež vyrobí víc proudu než Temelín a Dukovany dohromady a pokryje pětinu spotřeby celé Ukrajiny. Na obzoru vystupují nad vodní hladinou buclaté chladicí věže, štíhlé komíny a šest pravidelně rozmístěných hříbků reaktorů s červenými střechami.
V Kamence, městysu na druhém břehu, čeká na příjezd mořského expresu pár taxikářů v omlácených ladách, i na ukrajinské poměry zpustlých vracích.
„Majdan všechno zkazil,“ překvapuje otevřeně proruským postojem Valentina Ovčatová, redaktorka místních novin Prapor práce. „Lidé tady žili dobře díky dobrým vztahům s Ruskem,“ říká. Kamenka připomíná zmenšeninu španělské Almeríe – širou step pokrývají nekonečné fóliovníky s rajčaty a paprikami. Dříve se vozily do ruských měst s drsnějším klimatem, jenže po okupaci Krymu se hranice zavřely a trh Evropské unie je kvůli náročným standardům prakticky nepřístupný. Naštěstí zatím není moc chladno. Místní farmáři se netají tím, že na vytápění skleníků musí etřit a v kamnech tak končí převážně plastový odpad s nekvalitními zbytky uhlí. Zemědělská Kamenka má ovzduší otrávené víc než kdejaké průmyslové město. Zamoření půdy toxickým spadem nikdo neřeší.
Silnice z Kamenky míjí uhelnou elektrárnu impéria DTEK, jednoho z největších ukrajinských oligarchů Rinata Achmetova. Rezavé ocelové pláty odpadávají z obložení hal, vysklená okna zírají do neutěšené krajiny protkané kilometry potrubí. Továrna připomíná roztřískané lady místních taxikářů. Ze dvou generátorů už je v provozu jen jeden a z komína se valí hustý černý dým.
Místní si na apokalyptickou krajinu zvykli. Kolem říčky vytékající z elektrárny sedí rybáři a z města přijede každou chvíli autem rodinka. Tatínkové vysazují děti na parovody, aby viděli „oči obra“. Voda z chladicího jezera se propadá do odtokového kanálu dvěma šachtami, které přesně jako oči vypadají. „Nelezte na ty trubky! Jste v průmyslovém objektu!“ ozve se každou chvíli z okna strážní budky. Lidé si z toho ale moc nedělají a zdá se, že křik hlídačky je jednou z očekávaných atrakcí výletu.
Paneláky Energodaru, padesátitisícového města vybudovaného kvůli jaderné elektrárně, působí dojmem konce světa. V 70. letech 20. století sem na komsomolskou stavbu přijížděli přiložit ruku k dílu dobrovolníci z celého Sovětského svazu. Průměrný věk prvních obyvatel byl 28 let. Dnes tvoří polovinu populace důchodci a děti. Již roky se mluví o stavbě mostu, který by Energodar propojil se Záporožím. Zatím město zůstává odříznuto od okolní civilizace – prostorově, ale hlavně mentálně.
„V každé rodině najdete někoho, kdo pracuje v elektrárně. Je to podnik se zvláštním režimem a zaměstnanci nesmí mluvit o tom, co dělají. Tahle kultura mlčení a tajností se vtiskla do povahy celé společnosti,“ říká fotograf a protikorupční aktivista Viktor Bučněv. „Politici byli zvyklí sedět, čekat na pokyny z Kyjeva, rozkrádat rozpočet a brát úplatky. Mladí lidé odsud prchali. Po patnácti letech se nám podařilo tuhle garnituru porazit ve volbách. Lidé stále nevěří, že lze něco změnit, ve skutečnosti ale máme budoucnost ve svých rukou,“ dodává Bučněv, jenž se stal poradcem nového starosty. Jeho nadšení jako by odráželo budovatelský zápal někdejších komsomolců. Dnešní mladé Energodarce ale nepohání ideologie a je tak snadné uvěřit, že i tady, na konci světa, svítá naděje na důstojnější život.
Publikováno 22. 11. 2021; psáno pro Blog Respekt, který byl později zrušen.
