Holič z Fergany a sovětské tanky v Praze

Možná jsou to vrásky stáří, ale mohly by klidně být i od častého smíchu. Na hlavě má tradiční černou ťubetějku s bílými vzory a pod úsměvem bělostný plnovous. Sedím na lavičce před kadeřnictvím na okraji Margilanu a čekám, až na mě přijde řada.

„Ten holič je můj prostřední syn,“ říká hrdě muž jménem Narimon, zatímco společně jíme kišmiš, sladké hrozny vinné révy bez jadérek, jež jsem právě koupil na místním trhu. „Byl jsem v Československu. Bohužel v roce 1968. Neřekli nám, kam jedeme, a nemohl jsem si vybrat,“ vysvětluje omluvně. Takových lidí žije ve střední Asii spousta a ještě víc v republikách jižního Kavkazu. Sovětská armáda nejspíše už tehdy používala taktiku, již dnes sledujeme v Ukrajině: za ruské představy o světě nechme krvácet raději jiné národy, než Rusy samotné (1).

Ferganská dolina, velká zhruba jako Slovinsko, umožňuje na malé ploše nahlédnout historii celé Střední Asie a její dnešní problémy. Dějiny sahají do doby před dvěma tisíci třemi sty lety, kdy Alexandr Makedonský založil ve Ferganě první město. V šestnáctém století se zde narodil Bábur, vládce mocné Mughalské říše, táhnoucí se od Fergany přes Afghánistán až do Indie. Ferganská dolina byla vždy křižovatkou kultur: setkávaly se zde řecká, čínská a perská civilizace, společně zde v míru žili Uzbeci, Kyrgyzové a Tádžikové, procházely tudy karavany Velké hedvábné stezky. Uprostřed liduprázdných hor, stepí a pouští střední Asie je Fergana úrodnou, hustě osídlenou zahradou.

Po bolševickém převratu se Fergana stala součástí Sovětského svazu, jenž v roce 1924 poprvé vytyčil přesné hranice mezi Uzbekistánem, Kyrgyzstánem a Tádžikistánem. Státy střední Asie jsou od té doby do sebe zaklíněné, jejich území vytvářejí kolem Ferganské doliny mohutný vír se zlověstnými výběžky. Prapodivně vedené hranice nakreslil sám diktátor Stalin tak, aby státy Střední Asie nebylo možné již nikdy oddělit, nikdy zcela odtrhnout od ruského vlivu (2).

V sovětských dobách nebylo překračování státních hranic problém, neboť celý region byl součástí jednotné ekonomiky zaměřené na masovou produkci bavlny. Ďábelský plán se projevil teprve po rozpadu Sovětského svazu, kdy vlády nových nezávislých států začaly dodržování hranic vymáhat. Desetitisíce Uzbeků se najednou ocitly na území Kyrgyzstánu. Uzbecká část Fergany ztratila po staletí používanou silnici do Samarkandu a Buchary. Tádžikové se náhle do svého hlavního města mohli dostat jen náročnými horskými cestami. Přerušily se přirozené spojnice a enklávy, obývané stejnými etniky, rozdělily hraniční ploty (3).

Ekonomický kolaps devadesátých let spojený s pádem sovětské říše probudil démony nacionalismu a náboženského fanatismu. Při pogromech v roce 1989 zmasakrovali Uzbeci Meschetské Turky a na sto tisíc jich vyhnali. O rok později zaútočili Kyrgyzové na Uzbeky. V roce 1992 propukla občanská válka v Tádžikistánu, v níž zemřelo až 150 tisíc lidí a milion a čtvrt jich přišlo o domov. Etnické násilí a spory o území propukají ve Ferganě dodnes, živené zájmy politických klanů a místních mafií a podpořené nesmyslně vytyčenými hranicemi. V poslední době se k nim přidávají pře o nerostné suroviny a přírodní zdroje, zejména o stále vzácnější vodu. Naposledy v roce 2021 při střetech mezi Kyrgyzstánem a Tádžikistánem zemřelo 55 lidí a 60 tisíc ztratilo domov (4), (5).

„To nemohu přijmout,“ odmítá holič peníze poté, co potvrdím, že můj nový účes je v pořádku. „Jsme rádi, žes našel cestu do Fergany. Jsi naším hostem,“ stvrzuje vyhlášenou pohostinnost Uzbeků a vyvolává ve mně pochybnost, zda se právě tady opravdu mohlo zrodit tolik nenávisti a odehrát tolik krutostí. „Život je čím dál víc naplněn vzpomínkami. Snažíme se odčinit viny a spravit, co jsme pokazili,“ dodává jeho otec Narimon. V jeho očích vidím smutek z toho, že někdy se staneme součástí velké historie bezděky, aniž bychom o to stáli.

Zdroje informací: