Článek
„To je kvůli studentům, které zbili sedmnáctého listopadu policajti,“ odpověděl kdosi. „Ale prdlajs,“ neudržel se spolužák Matěj, jehož rodina mu umožnila pochopit dějinné události lépe než nám ostatním. „Tohle je revoluce, chceme změnit režim, stávkujeme za svobodu.“
Poprvé v životě jsem se na protikomunistickou akci připletl někdy na jaře toho roku. S o tři roky mladším bráchou jsme tehdy na Můstku narazili na pouliční loutkové divadlo. Princezna se snažila zachránit království, nad nímž se stáhla černá mračna. Loutkoherci žádali publikum, ať princezně pomůže, a srocený dav začal nahlas křičet: „Ať táhnou! Ať táhnou! Ať táhnou!“ „Dělej, padáme domů,“ syknul jsem na bráchu, který nechápal, proč máme odcházet, když pohádka ještě neskončila, ale já jsem dostal strach. Že přijdou policajti, zmlátí nás a zavřou, že se bráchovi něco stane.
V některých třídách naší základky se dál učilo, jako by kolem právě neprobíhal Samet, ale v té naší se už jenom diskutovalo. Vedle dějepisářky Veselé se s námi jako s dospělými bavilo ještě několik dalších učitelek. Mluvili jsme o historii, Masarykovi, o dnu studentstva, svobodě i o tom, co bude dál. Učitelky musely ukázat svůj charakter a my jsme moc dobře viděli, kdo stojí na které straně. Některé s námi jen mlčky protrpěly svou hodinu, nebo úplně přestaly vycházet ze sborovny. Ruštinářce, jež nás přesvědčovala, ať neděláme hlouposti, jsme se vysmáli.
Složili jsme se a ve Švadlence na Kulaťáku koupili celou špulku trikolóry. Rozstříhali jsme ji na proužky a rozdávali spolužákům i učitelům. Cestou ze školy i do školy se na mě začali mile usmívat úplně cizí lidé, také s trikolorou na prsou, a já jsem cítil do té doby nepoznanou hrdost a sounáležitost. Ředitel Kolomazník, kovaný komunista, tou dobou ještě chodil po chodbách a chrastil svazkem klíčů, abychom slyšeli, že se blíží, a raději se klidili z cesty. Ráno nám u vrat školy sveřepě přikazoval, ať si trikolóru koukáme hned sundat, že do školy takhle nesmíme. Jenže my už jsme se ho nebáli.
A pak nás vzaly na Václavák. Učitelky usoudily, že lepší než celé dny s námi debatovat ve třídě bude prožít revoluci společně přímo v ulicích. Listopadový chlad mi z kamenné dlažby pronikal podrážkami bot i prošívanou zimní bundou. Bylo kolem nuly, ale na Můstku se mačkalo tolik lidí, že se svými těly navzájem hřáli. Odejít z davu bylo nemožné, námětí bylo nacpané k prasknutí. Netušil jsem, kdo je Havel a kdo Dubček, ale byli jsme součástí davu, který vyzařoval jednotu, radost a naději na lepší svět.
Po Václaváku přišla Letná a my u toho byli s našimi učitelkami znovu. Plechovou tribunu na stadionu Sparty jsem do té doby znal jen z prvomájových průvodů a vojenských přehlídek a nepřestával jsem žasnout, jak odlišné projevy z ní teď zněly. Všude vlály vlajky. Hodně se zpívalo a cinkalo klíči. Tehdy už nikdo nepochyboval, že ledy se nezadržitelně hnuly a řád věcí se mění.
To, že žijeme v zahnívající zemi, jsme i my, dvanáctiletí sedmáci, tak nějak tušili. Nechápali jsme, proč nesmíme poslouchat Beatles nebo Kryla, a proč se zakazují knihy. Zmlácení studentů policií na Mezinárodní den studenstva námi otřáslo, bylo tak zjevnou surovostí vůči nevinným a bezbranným, že následné události jsme snadno vnímali jako zápas neurčitého dobra s jasným zlem. Jaká budoucnost nás čeká, tehdy nikdo moc neřešil, a žádné obavy z toho, že by to nemuselo vyjít, jsme si nepřipouštěli. Nejspíš ani naše učitelky. Co kdyby na Václavák nastoupily lidové milice? Nebo přijely tanky? Tenkrát přece ještě nemohly vědět, že naše revoluce bude sametová. Obdivuji jejich kuráž. Ne demonstrovat, ale odvahu učit. Za nejistých časů, v době převratu, začaly s námi, nezletilými žáky, mluvit upřímně a říkat pravdu. Pomohly nám překonat strach, stát se součástí zápasu o svobodu a vykročit z dětství s přesvědčením, že budoucnost máme ve svých rukou.
