Článek
Rád cestuji, ale rád se taky vracím, a vím, že Praha jedním z nejkrásnějších měst světa. Na rozdíl o Marrákeše nebo Baku sice přišla o středověké hradby, ale meandry Vltavy s příkrými svahy ji neumožnily bourat a přestavovat tak, jako se to stalo třeba Paříži. Praze se vyhnuly bomby druhé světové války. Komunistický režim nechal naštěstí středověké sídlo bez povšimnutí chátrat, a stavěl panelová sídliště kolem něj.
Oč krásnější je Praha ve srovnání s jinými městy, o to podivnější je, jak špatně se v ní žije. Jako by byla zakletá: bez ohledu na to, jaký primátor ze které strany zrovna sedí na magistrátu, Praha ze všech prestižních žebříčků kvality života vypadává. V aktuálním srovnání agentury Mercer obsadila 69. místo z 231 měst, a mezi nejlepší Vídní a nejhorším Bagdádem uzavírá první třetinu.
Praha je sice krásná, ale spíš než metropole pro život je to jen mrtvolná kulisa. Každý, kdo Prahu navštívil, zakusil kvalitu života na vlastní kůži. Kdo v ní žije, zažívá ji každý den. Kolem hlavního nádraží, Státní opery a Národního muzea prochází dálnice z Vídně do Berlína. Senovážné náměstí, nejstarší veřejný prostor Nového Města, slouží jako parkoviště. Jedno z nejnavštěvovanějších míst světa, Křižovnické náměstí, jímž prochází Královská cesta z Hradu přes Karlův most, je neustále zacpané proudy aut. Smetanovo nábřeží, nabízející ikonické výhledy na pražské panorama, slouží jako zkratka, jíž denně projede pětadvacet tisíc vozů. Tohle není město pro lidi, je to průtah pro auta.
Z hlediska dopravních nehod se zraněním chodců patří Praha mezi nejnebezpečnější města celé Evropy. Bezohlední a neopatrní řidiči zabijí každý rok na dvacet lidí, sto až dvě stě dalších těžce zraní. Oběťmi jsou nejčastěji senioři. Jezdit přes centrum na kole se odváží jen ostřílení cyklisté, většina lidí se bojí. Horší je situace už jen na Balkáně.
O nezbytnosti proměny veřejného prostoru Prahy se mluví třicet let, ve skutečnosti se zlepšuje jen velmi málo a neuvěřitelně pomalu. Nejdříve jsme čekali na tunel Blanka, který měl odvést auta z centra. Tunel jsme otevřeli v roce 2015, stál nás 43 miliard, a aut neubylo. Teď si prý máme počkat do roku 2030 na dobudování Pražského okruhu. Každá politická reprezentace si našla nějakou výmluvu, proč není možné automobilové šílenství v centru zastavit.
Filozof Erazim Kohák tomu říkal „jednoválec“ – auto, ve kterém se válí jenom jeden. V Praze je dnes aut skoro stejně jako obyvatel. Každý člověk s sebou vláčí tunu železa a pálí litry ropy, i když máme dobrou veřejnou dopravu. V uličkách historického města auta zabírají prostor, který není nafukovací. Báchorka o boji chodců a cyklistů proti motoristům, kterou s úspěchem vykládají někteří politici, je přitom lživá. Každý řidič jednou vystoupí z auta a stává se chodcem. Zkušenosti měst s vysokou kvalitou života dokazují, že omezením automobilismu získají lepší prostředí všichni.
Jedním z předvolebních trháků STAN byl projekt Vltavské filharmonie. Na obrázcích vypadá báječně, přitom křižovatka Vltavská patří k doslova nejhnusnějším místům v Praze, jež zoufale volá po přestavbě. V okolí filharmonie mají vzniknout nová veřejná prostranství příjemná pro chůzi – snad už v roce 2032. Proč se ale nezačne něco dělat hned? Proč nám slibují opravit chodníky až poté, co se postaví další budova? Opravdu musíme čekat, aby se v Praze dalo normálně žít, dokud nezabetonují poslední metr volné půdy? Bude to pak lepší? A co když ne?
Zvláštní je netečnost radních a ještě více zarážející je apatie obyvatel a voličů. Jako bychom se už smířili s tím, že po Praze se pěšky v klidu neprojdeme, že to nejde. Matka měst stále více zaostává a místo, aby doháněla progresivní metropole Evropy, trčí stále ve středověku, kdy byly její ulice tak jak dnes permanentně ucpané kárami a povozy. Od placených politiků bychom měli chtít víc.
Publikováno 3. 10. 2022; psáno pro Blog Respekt, který byl později zrušen.
