Článek
„Když nemáš pantofle, půjčím ti tyhle a pak mi dáš dvě lari,“ uzavírá. Vstup do lázní zastírá opona z těžké stříbrné látky natažená v kamenném portálu zdobeném reliéfy. Připomíná bránu do Alhambry nebo snad jeden z oblouků velké mešity v Córdobě. Za oponou, nad stolem s plastovým ubrusem, visí velká cedule s nápisem „zákaz kouření“. Kolem stolu sedí tucet podsaditých chlapů omotaných ručníky, pijí vodku s pivem – a kouří. Gamardžoba. Vítej v Královniných lázních.
Nahoře nad námi, kolem parku pojmenovaného podle ázerbajdžánského diktátora Hejdara Alijeva stojí krásně opravené perské domy s dřevěnými pavlačemi, přestavěné na lázeňské hotely. Sem do podzemí ovšem žádná rekonstrukce nedosáhla. Veřejné lázně vypadají nejspíš stejně jako v šestnáctém století, kdy byly založeny. Název Tbilisi, dříve Tiflis, by se dal přeložit jako Teplice. Právě sirné prameny daly městu jméno a byly důvodem, proč vyrostlo už kolem roku 200 právě tady.
Přes husté mraky páry nevidím v matném osvětlení několika slabých žárovek téměř nic. Teprve po chvíli oči přivyknou přítmí. Nad každou z dvanácti sekcí orientálních lázní se klene cihlová kupole s větracím komínem. Nahoře na ulici lidé chodí po okrajích kupolí, z nichž se line pára, a netuší, jaká férie se jim odehrává pod nohama. Vnitřky kupolí zdobí zašlé barevné mozaiky. Ze zahnědlých stěn prýská omítka, v rozích se z výparů vytvořily černé usazeniny. Na sloupech zdobených kleneb visí velká, napůl osleplá zrcadla. Ústředním bodem tbiliských lázní je bazének s horkou vodou, prýštící trubkou přímo ze skály. Sirná koupel je zdravá na kůži, uvolňuje a pomáhá proti nespavosti.
V horké vodě se vznášejí zlenivělá těla, z mlhy nad hladinou matně vystupují obličeje. Někteří lidé sem chodí odpočívat, ale i dnes se ve Tbilisi najdou domy, které nemají pořádnou koupelnu, a tak se zde myjí, holí, zkrášlují. Ve veřejných lázních můžete strávit klidně celý den. Chlapi se tu scházejí a probírají drby, domlouvají obchody, a samozřejmě řeší politiku. Když už je unaví horká voda, otevřou pivo a vybalí něco k zakousnutí. Dřív se takhle scházely celé rodiny a do lázní si nosily obědy.
Veřejné lázně jsem poprvé zažil v půli devadesátých let v Maroku. Tehdy byla bez pořádné koupelny nejspíš většina starých domů v medínách marockých měst. Před návštěvou bylo potřeba si na trhu koupit mýdlo, šampon a síťku na drhnutí kůže. Olivové mýdlo se nabíralo z díže, podivně smrdělo a mělo konzistenci i barvu vazelíny. Šampon vypadal jako kousky ztvrdlého rozpraskaného bláta. Nicméně prostředí i procedury hamamů v Marrákeši, Istanbulu či Tbilisi se liší jen málo.
„V celém Rusku ani Turecku jsem neviděl nic luxusnějšího, než jsou lázně Tiflisu,“ napsal Alexandr Puškin v roce 1829. O třicet let později propadnul kouzlu sirných koupelí Alexandre Dumas, navštěvoval je obden a postesknul si, že Paříž, město sladkých rozkoší, nemá ani jediné perské lázně. Z původních šedesáti se v lázeňské čtvrti Abanotubano dodnes zachovalo desatero hamamů. Hosté, již by se štítili oprýskaných veřejných lázní za 120 korun, si mohou pronajmout místnost s kupolí a vlastním sirným bazénkem. Cena za pobyt v těch nejkrásnějších dosahuje dvou tisíc za hodinu.
A pak vejde kisi. Zatímco ležím na kamenné lavici s mramorovou opěrkou, lazebník mě namydlí od hlavy k patě pomocí měchu, z něhož se řinou oblaka bublin. Chrstá na mě kýble horké sirnaté vody, až mám pocit, že se topím. Drhne mi kůži drsnými houbami, nakonec vyčistí uši. Volitelnou částí je masáž, představující sérii chiropraktických chvatů zázračně uvolňujících páteř. „Ráno se probudíš znovuzrozený,“ slibuje lazebník. „Brzy se zas uvidíme,“ dodá spiklenecky. A já mám pocit, že mi čte myšlenky. V sirných koupelích v podzemí Tbilisi se mísí tajemství s požitkem a atmosféra starých časů spolu s horkými prameny uvolňují tělo i mysl tak dokonale, že není možné se netěšit na návrat.
