Článek
„Včera se mi rozpadly boty a nemám v čem jít. Kdybych přišel bos, budu za chudáka a všichni mě pomluví.“ Zuheri je už dva roky bez práce, bydlí u mámy a nemá peníze. Obcházíme stánky na tržišti a já mu pořizuji nové pantofle – protože skutečné boty na tanzanském venkově nepotřebujete ani na veselku.
Svatbu je slyšet už zdálky. Na prostranství mezi domky se sešly dvě stovky lidí. Velký party stan stojící ve středu zastřešuje improvizované pódium. V širokém nepravidelném kruhu opisujícím zápraží blízkých sousedů jsou kolem pódia rozložené rohože, určené především ženám a dětem. Vedle domu strýce jsou vyskládány obří, teď už skoro prázdné hrnce, z nichž se podával oběd i večeře.
Sezóna svateb přichází hned jak skončí Ramadán, doba půstu, modliteb a odříkání. Když se život na celý měsíc zpomalí, zbude čas na přípravy pozdějšího veselí a šití módy. Ženy v róbách z africké batiky kitenge i lesklých látek z Indie a Číny se předhánějí v barevnosti šatů a rafinovanosti módních doplňků, kabelek, závojů a šperků z falešného i pravého zlata. Jejich ruce i nohy zdobí dočasné tetování se složitými ornamenty a květinami vykreslenými henou, kotníky zvýrazňují náramky. Některé nesou na hlavě turban či šátek, jiné se pyšní náročnými účesy z pletených copánků. Obličeje mají ženy výrazně nalíčené nebo vybělené. Svému oděvu a zkrášlení věnovaly hodiny příprav.
Z pódia zní taarab, oblíbená hudba východoafrického pobřeží, v níž splývá tradiční muzika oblasti Velkých jezer s vlivem Egypta a arabskými rytmy středního Východu. Traduje se, že tento žánr zpopularizoval na konci devatenáctého století ománský sultán Seyyid Barghash bin Said, jenž tehdy vládl Zanzibaru (1). Zatímco na nástroje hrají muži, u mikrofonu stojí sólová zpěvačka, tři další dámy sedí na plastových židlích a doplňuji sborové pasáže. V sólových vystoupeních se ženy střídají. Táhlé rytmy dlouhých skladeb působí hypnoticky a rychle si podmaňují publikum. Poetické písně pojednávají o mezilidských vztazích, lásce a často i o sexu, avšak v duchu tradice obsahují pouze jemné náznaky, nikoliv explicitní vyjádření, jak je tomu v často v současné hudbě.
Ženy se líně zvedají z rohoží a na písčitém plácku kolem pódia pomalu tančí. Vlní se v bocích, natřásají hýždě, dávají na odiv zdobené sandály s kramfleky a rukama ve vzduchu opisují ornamenty inspirované melodií. Taarab není jen hudba, je bytostnou součástí svahilské kultury a způsobu života.
Za kruhem žen posedávají na zemi a zápražích okolních domků muži. Tanzanské rodiny netráví čas dohromady, při společenských událostech mají ženy i muži různé úlohy a odlišné způsoby zábavy. Muži netančí. Zvedají se, aby si mimo dohled hostů dopřáli cigaretu, protože kouřit na svatbě se nesluší; mezi některými potají kolují lahve kořalky.
S postupující nocí se ve stínech kolem svatebčanů vytváří mohutný kruh desítek zvědavců přilákaných hudbou. Přišli v obyčejných šatech, někteří i bosí, tak jak zrovna byli, když se dozvěděli o svatbě. V šeru se bez velkých tajností pije kořalka, kouří tabák i marihuana. Mnozí z těch, kdo stojí ve tmě a upřeně pozorují radovánky, jsou rváči a zloději číhající na příležitost. Uprostřed noci už není radno opouštět osvětlené prostranství a pokoušet štěstí.
Jak se noc kloní k ránu, rohože jsou stále více zaplněné ležícími těly spících žen. Když z pódia dozní poslední píseň, na obzoru začíná svítat a je čas jít spát. „Kde jsou moje boty?“ vykřikne Zuheri, vyděšeně prohledává rohož a vyptává se lidí kolem. Byli jsme příliš zabráni do svatebního veselí, než abychom si všimli zloděje, jenž uprostřed noci odkráčel do tmy v nových pantoflích. Byla to pěkná svatba,“ snažím se uklidnit bosého kamaráda a tuším, že také tento nový den začne smlouváním na trhu.
Další čtení:
- Taarab music: a coastal music with flair (Mariah Nene, Music in Africa, 2. 3. 2015)
