Košíky se vzorem čela zebry: africké umění čerpá z přírody a stále ji připomíná

Uprostřed čela zebry pak čáry vytvářejí podivuhodné ornamenty. Nad tím, proč příroda nadělila zebrám pruhy, si vědci lámou hlavy už víc než sto let a zdaleka není jisté, že je to kvůli kamufláži. Nesporné je pouze to, že pruhy každé zebry jsou unikátní a neopakovatelné (1).

Žádný trh v africké Botswaně se neobejde bez košíků upletených z listů a trávy. Hlavní surovinou jsou vlákna „rostlinné slonoviny“ – palmy mokola. Pro vytvoření složitých vzorů se přírodní vlákno krémové barvy barví do odstínů hnědé výluhy z kořenů nebo kůry stromů. Botswanské košíky patří k nejlepším na světě; dokončení každého z nich představuje čtyři až šest týdnů každodenní práce (2).

Košíky můžete použít k nošení nákladů na hlavě, nebo doma k uskladnění ovoce a současně jsou krásné. Množství vzorů a barevných kombinací se zdá být nekonečné, neboť inspirací k nim je okolní příroda. Populární je design zobrazující běžícího pštrosa, kdy se na košíku míhají dlouhé pštrosí nohy. Košík může zobrazovat žirafí slzy, čůrajícího buvola, letící roj vlaštovek, želví kolena, nebo dokonce strach z hadího šelestu v trávě. Jedním z nejoblíbenějších vzorů jsou ornamenty pozorované na čele zebry, kde černé čáry vytvářejí složitou strukturu připomínající diamant či snad pavoučí síť.

Velká část afrického umění znázorňuje zvířata, stromy nebo krajiny, avšak botswanské košíky patří k nejkrásnějším příkladům abstraktního zobrazení přírodních motivů. Nechat se inspirovat přírodou je přitom v Botswaně snadné. Zemi o velikosti celé střední Evropy obývá pouze dva a půl milionu lidí, zatímco celých pětačtyřicet procent plochy tvoří přírodní rezervace a chráněná území. V Botswaně žije téměř polovina všech afrických slonů a například v deltě řeky Okavango je populace slonů a lidí početně vyrovnaná. Při cestách mezi městy není výjimečné pozorovat z autobusu slony, zebry i pštrosy. Od řek se v podvečer rozléhá chrochtání hrochů. Lidé na venkově žijí po tisíce let obklopeni divokými zvířaty a do značné míry spolu s nimi.

Botswanské košíky však dokládají nejen sepětí člověka s přírodou, jsou i materiálním důkazem jednoho z nejúspěšnějších příběhů integrace uprchlíků v jižní Africe. Košíky začaly vyrábět ženy, jejichž rodiče a prarodiče utekli z Angoly. Přinesli s sebou tradiční dovednost tkaní a spojili je s barvivy a barevnými vzory, jež jsou součástí botswanské kultury.

Během boje Angoly za nezávislost, jenž trval dlouhých třináct let, vypálila v roce 1967 koloniální portugalská armáda vesnice na jihu země a ukradla hospodářská zvířata lidem z kmene Hambukušu. Tři tisíce tři sta lidí, již ztratili domov a báli se o holý život, pak překročilo hranice Botswany. „Přišli nazí, s výjimkou hrubé látky zakrývající jejich prostředek. Ženy měly jednoduché tradiční ozdoby, nesly pletené rohože s pár věcmi a nádoby na vodu,“ popsal reverend Wynne, v jak hrozném stavu dorazili. Hambukušu se setkali s vlnou pohostinnosti a podpory. Nejvyšší náčelník Batawany, Letsholathebe II. a Moremi, je přijal jako členy svého kmene a usadil je ve třinácti vesnicích. Skupina zoufalých vykořeněných uprchlíků se pak postupně proměňovala v prosperující komunitu. Hambukušu dnes pěstují kukuřici, dýně a melouny, vyrábějí cihly, chovají včely a obchodují s rákosím. Ale především jsou známí svou dovedností výroby košíků (3).

„Pletené košíky jsou naší pýchou, stejně jako příroda v naší zemi a hojnost divokých zvířat,“ říká průvodkyně regionálním muzeem ve městě Maun, centru severního regionu s deltou řeky Okavango, která je jedním ze sedmi přírodních divů Afriky a zařazena na Seznam světového dědictví UNESCO. „V posledních desetiletích pozorujeme znepokojující úbytky vody a zdá se, že naše delta vysychá. Mohou za to velké přehrady v Angole a nepochybně také změna klimatu. Musíme doufat, že se všechno zase obrátí v dobré a příroda bude inspirací i pro naše další generace,“ dodává s nadějí.

Zdroje informací: