Článek
V roce 1930 prý samotný Vladimir Iljič Lenin nakázal, aby se činžáky nového zahradního města postavily tak, že každý pracující uvidí na tovární čtvrť. Vznikla tak konstelace, kdy v centru stojí fabriky , které na své pracující, ale i na nevinné návštěvníky města, z komínů nepřetržitě chrlí prach a koktejl toxických látek.
V Záporoží, jak říkají místní, je možné uvidět historii Ukrajiny a pochopit velkou část jejích dnešních problémů. V 16. století zde Bohdan Chmelnický ustavil Záporožskou Sič, demokratický stát kozáků, jehož vojska bránila oblasti Divokých polí před nájezdy Tatarů, osvobozovala Slovany z otroctví a přijímala pod svou ochranu uprchlé ruské nevolníky. V roce 1904 založili na březích Dněpru novokřtěnečtí Němci – podle vzoru Drážďan – lázeňské město Alexandrobad. Za čistým vzduchem, přírodou a procedurami sem jezdili lidé z celého Ruska i z Evropy.
Po bolševickém převratu v roce 1917 byly statisíce kozáků vyvražděny či deportovány. Další statisíce zemřely při uměle vyvolaném hladomoru v letech 1932-33. Ve třicátých letech rozhodl ústřední výbor sovětů o výstavbě největší hliníkárny v Evropě. Protože tavení bauxitové rudy je extrémně náročné na energii, postavili na Dněstru političtí vězni monstrózní přehradu a na ní třetí největší vodní elektrárnu světa. Jezero za 70 metrů vysokou hrází utopilo památky Zaporožské Siče i Alexandrobad.
„Vážně vám nevadí, že se ve městě nedá dýchat?“ ptám se prakticky každého člověka, s nímž se dám do hovoru. „Žijeme tu celý život. Zvykli jsme si, že vzduch je vidět a někdy se na něj dá i sáhnout. Kdyby ses ráno probudil a bylo to jinak, vyděsíš se,“ říká s humorem novinářka nezávislého rádia Na dotyk Olga Vakalo. „Devadesát pět procent lidí nevěří tomu, že je možné cokoliv změnit,“ dodává.
Politická reprezentace průmysl hájí a vysvětluje obyvatelům, že vyrábět ocel bez znečišťování ovzduší nejde. Nikoho to nepřekvapuje. Všichni vědí, že starosta Záporoží pracoval třicet let jako inženýr a posléze ředitel Zaporižstalu. Tyto největší hutě ve městě zaměstnávají dvanáct tisíc lidí a jejich rodiny si berou jako rukojmí. Nebude-li ocelárna, opakují neustále, nebude práce.
„Většina lidí si neumí představit, že zastaralé hutě je možné modernizovat. Ve skutečnosti nestojíme před volbou – buď špinavý vzduch, nebo nezaměstnanost. Skutečným problémem je vyvolávání strachu, hamižnost majitelů továren a jejich propojení s politikou a úřady,“ shrnuje Olga.
Situaci se v roce 2018 pokusila změnit novinářka Olesja Kramarenko. Založila občanské sdružení Dzyga, začala klást nepříjemné otázky a požadovat řešení. Když se jí podařilo na několik demonstrací přivést před magistrát tisíce lidí, rozhodla se kandidovat v komunálních volbách. Jenže nevíra lidí ve změnu nakonec i jí podrazila nohy. Její strana propadla, do zastupitelstva se nedostal jediný kandidát.
„Už rok píšu dopisy všem od poslanců až po místní úředníky,“ říká Tetiana Jarmochina, aktivistka nevládní Ekokoalice Záporoží. „Prezident Zelenský mi odepsal, že jednou z jeho priorit je čistý vzduch. Jenže ministerstvo mi vysvětlilo, že za třicet let nezávislosti nemáme stanovené ukazatele a normy, chybí nám odborníci a instituce. Nakonec mi odpověděla naše městská rada, že schválila Strategii Záporoží 2027. Jejím cílem je zajistit ‚křišťálově čistý vzduch‘,“ říká pobaveně Jarmochina, která je zároveň evangelickou farářkou. „Teď sestavuji petici požadující parlamentní slyšení, kde by se tenhle zmatek naplno vyjevil. Pořád mám naději, hlavně to nesmíme vzdát,“ doplňuje.
Vedení města ale možná dobře ví, co dělá a kam svou strategií míří. Novinářka Olga Vakalo nemá pravdu, že jedinou cestou je modernizace sovětských hutí. Další možností je vysloužilé fabriky prostě konečně poslat do starého železa. Obnovený Alexandrobad by mohl znovu lákat turisty z celé Ukrajiny i z Evropy na čistý vzduch – a navíc i bohatou historii záporožských kozáků.
Publikováno 8. 11. 2021; psáno pro Blog Respekt, který byl později zrušen.
