Článek
Je půl šesté ráno. Doslova vypadnu z postele, během pěti minut mám za sebou ranní sprchu i balení. Kdo ví, co se bude dít, a kdy zas uvidím koupelnu. Starosta Kyjeva Vitalij Kličko hlásí na Twitteru, že obytnou budovu v centru města zasáhnul íránský dron vypuštěný Rusy. Dům se částečně zřítil a hoří. Na město letí další drony.
V ulicích je pusto. K nejbližší stanici metra, Divadelní, je to jen pár minut chůze. Jízdné se teď neplatí. Pokaždé, když zahoukají sirény a civilní ochrana vyhlásí letecký poplach, mění se stanice podzemní dráhy v protiletecký kryt. Vestibul je plný. Na stojících eskalátorech sedí desítky lidí se sluchátky na uších, s mobily v rukou, někteří pracují na noteboocích.
„Sklepy jsou zavalené haraburdím, nikdo se o ně nestará,“ varovala mě bytná, když jsem se ptal, zda se dá před leteckým útokem schovat přímo v našem domě. Použitelný sklep má v centru Kyjeva málokdo. Útočí-li rakety, trvá poplach dvacet minut – tolik času uplyne, než střela mířící na Kyjev z Černého moře nebo některé z ruských pozemních základen, dopadne. Letí-li dron, poplach může trvat i čtyři hodiny. Metro se podle situace přepíná mezi režimem veřejné dopravy a protileteckého krytu. Vlaky přitom jezdí stále. Není-li v ulicích bezpečno, lidé se pohybují podzemím města.
Když zahoukají sirény, zavírají se obchody a nákupní centra. Hosté kaváren do sebe kvapně hodí obsah svých šálků a bez řečí spořádaně odejdou. Nikdo se nehádá, nikdo se nestrká. Přestávají jezdit autobusy. Kdo může, bere si raději práci na doma, aby každou chvíli někde neuvíznul. Jenže žít neustále v krytu se nedá, a tak se Kyjevané snaží vést dál normální život, jak to jenom jde.
„Promiň, že jdu pozdě,“ omlouvá se kolega Denis za dvouhodinové zpoždění. Bydlí na levém břehu Dněpru, a když se spustí letecký poplach, nedostane se do centra Kyjeva – mosty se jako snadné terče útoku uzavírají. „Na začátku války byly v Kyjevě populární sexuální orgie, všichni věřili, že brzy umřeme. Teď už jsme si zvykli,“ říká Denis. Se sousedy na sídlišti teď řeší, jak přečkat zimu. Složili se na kamna, nakoupili polena a ve sklepě paneláku vytvořili vytápěnou místnosti. „Nejspíš nebude plyn ani elektřina. Chceme mít jistotu, že dokážeme zahřát aspoň děti,“ vysvětluje.
Vystoupáme z krytu a jdeme zjistit, co se vlastně stalo. Činžák u nádraží stále hoří. V jeho okolí děsí stopy útoků z minulého týdne: Vypálená kancelářská budova, kráter uprostřed dětského hřiště, další v křižovatce před Národní univerzitou. Desítky domů s okny vybitými rázovou vlnou. Když se zadíváme do mapy, začíná být jasno: ruská armáda se snaží zničit teplárnu, jen se nedokáže strefit.
S vědomím toho, že od teplárny bydlím dost daleko, lépe spím. Kdyby měl člověk každou noc běžet několikrát do krytu, za týden by padnul vyčerpáním. A sirény se v noci ozývají pravidelně. Za pár dní si zapamatuješ kavárny a jídelny v podzemí, jež při poplachu nezavírají. Dodržuješ zásady pro přežití: Nezdržuj se u oken, mohly by tě ošklivě poranit střepy. Pravidlo dvou stěn, aby tě nezavalil řítící se dům. Na ulici se neschovávej do vchodů a pod schodiště.
Ulice Kyjeva jsou plné šipek ukazujících cestu k protileteckým krytům. Plakáty nesou namísto reklam pokyny jako „nesahejte na nevybuchlé rakety“ nebo „nepokoušejte se sami sestřelit dron“. „Když jsme byli nedávno za příbuznými v Doněcké oblasti, jeli jsme autem podél frontové linie,“ vypráví Denis. „Každou chvíli se ozvala střelba a my jsme se pokaždé vyděsili. Jenom moje máma byla klidná. ‚Jen klid, to střílejí naši,‘ říkala. Ona tam žije. Pozná zbraně podle zvuku,“ upřesňuje Denis.
Za ustavičného houkání sirén a na prahu zimy, kdy nejspíš nebude teplo ani elektřina, odvaha Kyjevanů oslňuje. Není v ní ani stín smířenosti, zato velká dávka odhodlání vydržet a ubránit svobodnou Ukrajinu doslova za každou cenu.
Psáno v říjnu 2022
