Článek
Představa, že „běloch“ chodí po městě a rozdává peníze, je tady na březích Ukerewe (britskými okupanty přejmenovaného na Viktoriino jezero) dost rozšířená. Všech se tedy ptám: „A proč?“ Na jídlo. Potřebuju na autobus. Doma mi došla plynová bomba. Na školné. Chybí mi na nájem… Každý něco potřebuje. Prodavač kožených peněženek to ale nakonec vystihne bez obalu: „Jsi přece mzungu. Ty máš peníze a já ne, tak proč bys mi je neměl dát?“
Být mzungu v Africe je někdy těžké, ale místním lidem se nelze divit. Vidí mzungu, jak chodí po městech a utrácejí peníze. Spí v hotelu, jezdí taxíkem. Za jídlo nebo pití bez zaváhání platí několikanásobek místních cen a pak ještě vyprávějí kamarádům, jak je Afrika laciná. Přitom jednodenní výlet do národního parku Serengeti stojí měsíční plat učitelky nebo doktora. Mnozí mzungu se o „local life“ – jak se tady říká – mimo hotely, bary, národní parky a turistické atrakce – nezajímají; s obyvateli o jejich životech nemluví.
Jednou si mě „bílí“ turisté zuřivě fotili. Seděl jsem na rozviklané lavici pod střechou z vlnitého plechu a obědval s ostatními lidmi rýži s maniokovým špenátem v místní jídelně. Turisté seděli v zamřížovaném mikrobusu typu offroad, v jakém se jezdí na safari pozorovat slony a lvy. Tentokrát se jeli podívat, jak žijí lidé ve vesnicích na jihu Senegalu. Místo, aby se prošli po cestách a ochutnali nějakou kulinářskou specialitu, seděli za mřížemi s foťáky.
Když procházím vesnicemi, z různých domků, dvorků i křoví na mě pokřikují děti: „Mzungu! Mzungu!“ Některé se na mě běží podívat, ale ne zas moc blízko, jako když se blížíme k neznámému velkému zvířeti a nejsme si jisti, zda nás nemůže pokousat. Občas se mě nějaké dítě odváží dotknout, aby se přesvědčilo, jestli bílá barva na mé kůži pouští nebo je opravdová.
V Ghaně říkají bílým lidem obruni a často na ně pokřikují nejen děti, ale i mnozí dospělí, což je po nějaké době únavné. Zjistil jsem si tedy, jak se řekne „černoch“, a začal odpovídat: „Obibini! Obibini!“ Po úvodním překvapení a mírném šoku takové setkání vždycky končilo smíchem. Tenhle obruni bude možná trochu jiný, alespoň je s ním legrace.
V Tanzanii žije více než 120 kmenů a ekvivalent slova „černoch“ neexistuje. Na „ahoj mzungu“ tedy musím odpovídat „ahoj Msambo“, „ahoj Čago“ nebo „ahoj Masaji“, podle toho, z jakého kmene je příslušná osoba. Překvapení a smích ale následuje spolehlivě i tady. Tenhle mzungu bude možná trochu jiný, když tuší o existenci kmenů a vnímá mezi nimi rozdíly.
Rozlišování lidí podle barvy kůže vtrhlo do Afriky spolu s Evropany; pro místní komunity nemá valný smysl. Byli to sami bílí autoři otrokářství, segregace, rasismu a genocidy afrických kmenů, již zdůrazňovali svou barvu kůže, a tak jsme teď mzungu, obruni, farangové nebo toubabové. Pro většinu Afričanů takové oslovení kupodivu nemá negativní podtext. Mnozí ale na „mzungu“ pokřikují s pohrdáním v hlase jako na člověka z kmene, který přinejmenším v minulosti hodně ubližoval a dnes je dobrý tak maximálně jako chodící peněženka.
„We are brothers, just from another mothers,“ říká můj kamarád rastaman Sainey. Afričtí rastové převážně odmítají rasismus a barvě kůže přikládají přesně takový význam, jaký skutečně má – je to prostě jedna z odlišností, která nedělá člověka lepším ani horším. Když mě představuje svým kamarádům, říká: „Tenhle není mzungu, ale Tanzánec. Je sice bílej, ale jinak normální jako my.“ Když člověk vyleze ze zamřížovaného offroadu a sedne si mezi lidi do místní jídelny, získá tím nejenom skvělé jídlo, ale především úplně jinou životní perspektivu. Local life. A taky nové kamarády.
