Naděje mezi ostnatými dráty Palestiny

Na konci ulice vidím jednu z mnoha strážních věží izraelské armády s neprůhlednými skly a reflektory, obehnanou betonovými bloky a ostnatým drátem. Málokteré místo ilustruje izraelsko-palestinský konflikt tak názorně jako Hebron.

V jeskyních uprostřed města jsou podle tradice pohřbeni Adam a Eva a další tři starozákonní páry. Král římské provincie Judska Herodes, jenž byl etnický Arab vychovaný jako Žid, tu nechal ještě před naším letopočtem postavit mauzoleum. Během byzantské nadvlády svatyni přestavěli na baziliku, za muslimského panování na mešitu, a po obsazení křižáky na kostel. Jeskyně patriarchů je po Chrámové hoře druhým nejposvátnějším místem Židů, zároveň ji uctívají muslimové i křesťané.

Cesta z nádraží do starého Hebronu je stísňující. Před branou labyrintu medíny stojí checkpoint a vojáci se samopaly. Samotná medína je temná a opuštěná, otevřeno má jen pár obchodů. Když člověk obrátí tvář vzhůru, pohled na nebe mu zastíní ocelové mříže a sítě plné odpadků. Ve vysokých domech, postavených – z pohledu mezinárodního práva nelegálně – nad spletí středověkých uliček, bydlí Židé. (1) „Házejí na nás dolů smetí a někdy vylévají výkaly,“ posteskne si Hassan, majitel sklářské dílny. „V medíně už nikdo nechce podnikat a ani sem chodit, i když je to naše město a máme ho rádi.“

Třídu Al-Šuhada lemují vysídlené domy se třemi sty čtyřmi zavřenými obchody a dílnami. Dnes již zrezivělé rolety se definitivně stáhly v roce 1994 poté, co židovský osadník povraždil v Jeskyni patriarchů devětadvacet muslimů. Vláda Jicchaka Rabina dostala strach, že dojde k odvetnému útoku na židovské osadníky, a nejživější tepnu města proměnila v ulici duchů, hranici oddělují etnika. Strach Židů má své kořeny v masakru z roku 1929. Mezi Palestinci se tehdy rozšířila falešná zpráva, že Židé se chystají ovládnout Chrámovou horu v Jeruzalémě. Při pogromu zavraždili 67 lidí a desítky zranili (2).

Zatímco Palestinci přejmenovali Al-Šuhadu na ulici Apartheidu, Židé ji nazývají ulicí Krále Davida (3). Domy židovských osadníků za checkpointem jsou opravené a udržované, ulice zdobí květiny. Průchody do palestinské medíny zatarasil beton, prkna a ostnatý drát. Střešní terasy nabízejí skvělý výhled na Abrahámovu mešitu, zatímco dole pod mřížemi a sítěmi procházejí uličkami lidé.

Židovští a palestinští obyvatelé třídy Al-Šuhada se nikdy nesetkají. Stejně jako mají Palestinci zakázán vstup do židovské části města, vojenské hlídky nepustí ani Židy do čtvrtí palestinských. Důsledná segregace platí také u Jeskyně patriarchů. Zatímco Palestinci se posvátným hrobkám klaní přímo v Abrahámově mešitě, k níž se dostanou uličkami medíny, Židé na ně vidí přes mříže z nádvoří, kam procházejí oploceným koridorem. Jediné místo, kde mohou modlící se Palestinci zahlédnout modlící se Židy, je zamřížované okno mezi mešitou a nádvořím, přepažené neprůstřelným sklem.

Některé čtvrti palestinského Hebronu jsou od těch židovských odděleny tolika zdmi a checkpointy, že je obtížné do nich vůbec najít cestu. Ulice jsou tmavé a plné výmolů, v domech je zima, každý den vypadává proud. „Žijeme v obklíčení. Když izraelští vojáci zavřou na několik dní checkpointy, dochází nám jídlo i léky,“ říká zakladatel Hope Centra Ayman al-Fakhori (4). Jeho sociální organizace mimo jiné ubytovává turisty a ukazuje jim zoufalé podmínky, jež v palestinském sektoru panují.

„Jsem cizinec ve vlastním městě. Násilí, jemuž jsme neustále vystaveni, postihuje hlavně děti. Vojáci na checkpointech jich už mnoho zranili a dokonce zabili (5). Věřím ale, že pokud chceme lepší život, musíme se oprostit od nenávisti, řešit sociální problémy a udržovat si svou kulturu,“ říká Ayman. Jeho organizace je tak symbolem jiného Hebronu, jehož příznaky nejsou jen okupace, zabíjení a zoufalství, ale také odhodlání a touha tvořit jinou budoucnost pro další generace. Je to kapka naděje ve městě, jež sdílí představu, že jedinou možnou odpovědí na násilí je více násilí.

Psáno v prosinci 2020.

Zdroje informací: