Největší vodopády světa nepatří královně Viktorii, jmenují se Mosi-oa-Tunya

„Turisti jezdí z města většinou taxíkem, ale ty jsi normální člověk, tak můžeš jet z nádraží autobusem. Vodopád vydává hrozivý hluk, nemůžeš ho minout,“ doplní pokyny na cestu.

Chůze po srázu naproti vodopádu vyžaduje opatrné našlapování po neustále mokrých kamenech. Když zaduje vítr, zvednou se z hlubin propasti hustá oblaka mlhy, zacloní slunce a vytvoří vydatnou dešťovou přeháňku. Jen co mlha opadne, sluneční paprsky vykouzlí kolem vodopádu zářivou duhu. Okolní krajinu zarůstá sytě zelená tráva a vydatně zalévaný prales. Řeka se na hranici mezi Zambií a Zimbabwe rozlévá do dvoukilometrové šíře a vytváří několik ostrovů. Krásu celých vodopádů není pro jejich mohutnost možné uvidět z žádného místa (1).

Jako „Dým, který hřmí“ lze přeložit název Mosi-oa-Tunya, jenž dali zázraku přírody před tisíci let lidé z kmene Tonga. Ti věří, že vodopády stvořil mocný bůh Nyami Nyami s hlavou ryby a tělem hada. Rozzlobil se, když mu lidé přestali přinášeli oběti, způsobil nesmírnou povodeň, a z té vznikl vodopád. Sprška stoupající z tříštících se vod je kouřem z Nyami Nyamiho ohně, hromový hřmot ozvěnou jeho nekončícího hněvu. Lidé Tonga považují vodopády za posvátné a věří, že duchové předků sídlí v jejich mlžném oparu (2). Dým, stoupající ze sto metrů hluboké rokle, lze uvidět z dálky padesáti kilometrů.

Prvním Evropanem, jenž spatřil vodopády Mosi-oa-Tunya, byl skotský misionář, lékař a cestovatel David Livingstone, jenž prozkoumával tok řeky Zambezi s vizí, že by se mohla stát dálnicí pro evropské obchodníky směřující do jižní a střední Afriky. Veslaři z kmene Kololo s ním přistáli na Kozím ostrově na samotném okraji rokle. Pohled, jenž se misionáři naskytnul, byl tak velkolepý, že jej později ve svém deníku zvěčnil slovy „scenérie takové krásy, že se na ni musejí ve svém letu zadívat andělé. Nikdo si nedokáže představit nádheru takého pohledu na základě čehokoliv, co známe z Anglie.“

Livingstone byl sice pokrokovým bojovníkem proti obchodu s otroky, avšak zcela v duchu devatenáctého století věřil v nadřazenost bílého člověka, přinášejícího do Afriky civilizaci, obchod a křesťanství a coby „objevitel“ vodopády přejmenoval na počet britské královny Viktorie. Přestože africké státy získávaly nezávislost od padesátých let dvacátého století, největší vodopády světa a také největší africké jezero mezi Tanzanií, Keňou a Ugandou nesou jméno koloniální panovnice dodnes (3).

V roce 1877 k vodopádům Mosi-oa-Tunya doputoval český lékař a cestovatel Emil Holub, jenž vytvořil první podrobnou mapu této oblasti. Jeho plavba po řece Zambezi však neskončila šťastně: Holub ztroskotal v peřejích, kde se utopilo několik domorodých veslařů, cestovní deníky i sbírky (4).

Po dobrodruzích přišli podnikatelé. V roce 1905 postavila Britská Jihoafrická společnost Cecila Rhodese přes rokli most, jenž se měl stát součástí železniční trati z Kapského města do Káhiry. Podle lidí z kmene Tonga znovu rozhněvali boha Nyami Nyami, jenž žije v Zambezi se svou ženou a dětmi, když narušili tok řeky a odtrhli boha od jeho blízkých. Lidé od té doby trpí záplavami a zemětřeseními a Nyami Nyami čeká na den, kdy bude most zničen, aby se znovu setkal se svou rodinou.

Když se přiblíží večer, paprsky pozdního slunce dodají vodopádům a okolní krajině zlatavý nádech. Na železničním mostě neustává ruch: vlaky po něm dávno nejezdí, a tak tudy lidé s taškami a balíky chodí mezi Zambií a Zimbabwe pěšky. Zatímco Davida Livingstona oslavuje na každém konci mostu socha v nadživotní velikosti, náčelníka Sekeletu, jenž poskytnul misionáři ochranu a sto čtrnáct mužů z kmene Kololo jako průvodce a pomocníky, svět zapomněl. Snad by mohl po sto sedmdesáti letech alespoň navrátit vodopádům jejich pravé jméno.

Zdroje informací: