Článek
Dost pršelo, a voda crčela skrz rozbité střechy vnitřky vylidněných budov. Gruzie procházela hlubokou ekonomickou krizí. Na stejné silnici jen o dva týdny dříve jacísi banditi stříleli na autobus, několik lidí zabili a cestující oloupili. Nebylo úplně bezpečné byť jen cestovat mezi kraji.
V roce 2021 je všechno jinak. Krásně zrestaurované domy s dřevěnými balkony se proměnily v penziony a stylové restaurace, přes řeku Rioni vyrostl nový most pro pěší a hlavní náměstí zdobí obří kašna se sochami zvířat. Díky totální přestavbě mezinárodního letiště za prezidenta Michaila Saakašvili v roce 2012 sem proudí turisté. Pod vrstvami nové Gruzie nicméně občas stále prosvítají pozůstatky rozpadu Sovětského svazu a následného pádu do temnoty. Pro mě jsou jednoznačně nejsmutnějším z nich žebrající babičky.
Vždycky když je vidím, trochu se mi sevře hrdlo. Posedávají před kostely, kolem nádraží nebo v blízkosti tržišť. Od soumraku nesměle postávají před dražšími restauracemi, na náměstích a promenádách, kam lidé vyrážejí na večerní korzo. Se staromódními účesy a ve starých šatech, ale vždy čisté a pečlivé upravené, jako by přicházely na návštěvu z již zaniklého světa. Jsou prakticky všude, ale na jejich přítomnosti si nedokážu zvyknout.
Po kapsách nosím mince, které mi zbyly z nákupů, a babičkám je rozdávám. Pokaždé si představím, že kdybych se narodil o pár set kilometrů víc na východ, mohla takhle sedět na ulici moje máma nebo babička. Tyhle ženy celý život tvrdě pracovaly, ale když si měly užívat stáří, rozpadnul se sovětský systém a na penze nebyly peníze. Dnešní gruzínští důchodci a důchodkyně dostávají každý měsíc necelých 300 lari, tedy asi dva tisíce korun. Ceny v Gruzii jsou sice nižší než v Česku, ale bez rodiny kolem, která pomůže, se s takovým důchodem vyžít nedá.
Světem pro sebe sama je pak labyrint metra ve Tbilisi, poslední naděje lidí se zdravotním postižením. Podél stěn tu celé dny postávají slepci, lidé s vrozenými nemocemi a invalidé. Snad aby přesvědčili spěchající cestující, nápadně vystavují protézy a různá zranění, a čas od čas zachrastí mincemi.
„Dej ti Pánbůh hromadu peněz a hodnou ženu,“ říká babička Nino sedící před katedrálou Bagrati v Kutaisi namísto tradičního „Dej ti Pánbůh zdraví“, a šibalsky se směje. „Muž mi dávno umřel a rodinu nemám. Bydlím na ubytovně, na víc mi peníze nestačí. Nemám tam ani pánvičku, abych si mohla ráno usmažit vajíčka,“ říká. Nino uprchla v chaosu devadesátých let z Jižní Osetie, která se za přispění ruských tanků odtrhla od Gruzie a vyhlásila samostatný – ovšem dodnes nikým neuznaný – stát. V nákupní tašce má bezplatně rozdávané noviny a krabičky s léky. „Mám brát každý den prášky na srdce a tlak, ale nemůžu si dovolit koupit celé balení. Chodím každý den do lékárny pro pár prášků, na které mi lidi dají. Nedávno jsem ušetřila na domácí tlakoměr, tak se alespoň každý den měřím. Teď se mi zlomil zub, tak zas potřebuju hromadu peněz,“ říká Nino.
Jen ve Tbilisi okupují lidé nelegálně 400 budov a nejméně deset tisíc lidí žije na ulicích. Věrohodná celostátní statistika však neexistuje. Ještě daleko víc je těch, kdo sice bydlí, ale žijí v chudobě a bez žebrání by s extrémně nízkým příjmem nevyšli. Posílení sociálního systému bude Gruzii ještě nějakou dobu trvat. A tak dál nosím po kapsách mince pro žebrající babičky, a když zrovna nespěchám, zastavím se s nimi občas na kus řeči.
Publikováno 16. 8. 2021; psáno pro Blog Respekt, který byl později zrušen.
