Článek
Poté jsme zůstali v šoku mezi vybydlenými paneláky, obřím zpustlým hotelem s vymlácenými okny, a zrezivělým ruským kolem. Na černomořské pláži s typickými velkými kamennými valouny nebyl kromě nás vůbec nikdo.
V lesíku v cípu pláže naštěstí funguje stánek s pivem, a tak prázdniny roku 2001 začínáme typicky po česku: lahváči Kazbegi. Je nás pět čtyřiadvacetiletých kluků a jedna holka, k pivu kouříme pašované parlamentky. Po pár hodinách na pláži se postupně seznámíme s pár místními. „Ve městě stan nepostavíte a hotely teď stejně moc nefungují, pojďte radši bydlet k nám,“ navrhuje nakonec Emzar, na první pohled floutek, co se vyzná. Za chvíli jedeme podnapilí starou ladou kamsi za Batumi.
Každý host je darem od Boha, věří Gruzíni, a tak se rozlehlý venkovský dům s mozaikami ze zrcátek ve fasádě se stal na několik dalších dnů naším domovem. Obývák v patře, propojený s terasou porostlou vínem, jsme zaplnili karimatkami a batohy. Nadar, kvůli všeobecné nezaměstnanosti předčasný důchodce, nás tady nechá zadarmo bydlet, jak dlouho budeme chtít.
Na těch pár dnů jsem nikdy nezapomněl. Trávíme je na liduprázdné pláži a korzováním po vesnici. Do obchodu a na trh se chodí po kolejích přes železniční most. Vlak jezdí natolik zřídka, že si tudy zkracují cestu všichni místní. Obchod je celý zamřížovaný a skoro nic tam nemají, ale slíbili jsme, že dojdeme každý den sehnat maso.
Po večerech se v domě schází širší rodina, chodí se na nás podívat i sousedi. V celém okolí jsme jediní cizinci. „V Gruzii nikdy nic nepij bez přípitku,“ učí nás Nadar a nalévá všem plné broušené sklenice domácího vína. „Na zdraví našich hostů a na to, aby zas k nám do Gruzie hosté přijížděli jako dřív. Lidi se mají potkávat a Čechoslováci byli vždycky naši přátelé. Gaumardžus!“ Gruzíni vypijí víno jedním lokem. Stůl je plný salátů, sýra, chačapuri, pečeného masa i zeleniny a ovoce natrhaného ze zahrady. Povídáme si o životě v Gruzii a v „Československu“. Pak je řada na nás. Lámanou ruštinou se pokoušíme dát dohromady přípitek na počest svých hostitelů.
Později přecházíme na čaču, pálenou z hrušek ze sadu za domem. Třetí přípitek je za mír ve světě a přátelství mezi národy. Pak připíjíme na rodiče. Pak na děti a na to, aby byly chloubou rodičů. Na paměť předků. Na ženy. Na přátelství. Na lásku. Na Gruzii. Na Československo. To už stěží artikulujeme, ale máme pocit, že bez problémů rozumíme rusky a lépe se nám i mluví.
Gruzíni počítají asi 150 „základních“ přípitků. Když jich cizinec ovládne alespoň deset, nemusí se už stydět sedět s místními u vína za jedním stolem. V letním vedru jsme do půl těla nazí. Když noc pokročí, zpívají se oslavné písně о Gruzii a Stalinovi.
Ráno pořád cítíme v hlavě čaču a gruzínské písně. Nadar je už od rozbřesku na nohou a pracuje v zarostlé zahradě s rajčaty a paprikami, hrušněmi, fíkovníky, broskvoněmi a meruňkami. Dopoledne pomáháme zalévat, sklízet a okopávat, pak je čas vydat se přes koleje na trh.
Dny a noci v adžarské vesnici plynou, dokud se nedomluvíme s Džabou, ne o moc starším než jsme my, že nás proveze mikrobusem po krásách Gruzie. Zažijeme pár dobrodružství a málem koupíme vinici v kachetské vesnici, kde nás z druhého břehu nedůvěřivě sledují mladí ázerbajdžánští vojáci se samopaly, když se chodíme koupit do řeky Alazani. Na dědu Nadara jsem si často vzpomněl. Nejen proto, že nás naučil gruzínské přípitky, což se nám pak mnohokrát hodilo, ale hlavně, že nám ukázal, jak vypadá pohostinnost. Co může člověk udělat, když mu zaklepe na dveře neznámý cizinec.
Publikováno 30. 8. 2021; psáno pro Blog Respekt, který byl později zrušen.
