Článek
„Sezení na trávníku je zakázáno. Předložte občanský průkaz. Zaplatíte pokutu,“ pronáší strojově a když zjistí, že nejsem místní, najednou mi vyká.
Trávníky v Taškentu by dost možná vyhrály soutěž o nejkrásnější pažit světa. Některé působí umělým dojmem, ale to jen díky důkladnému zalévání a neustálému pěstění. Ideálně zastřižené trávníky rostou v parcích, podél městských dálnic, kolem památníků. Přestože více než polovinu území Uzbekistánu pokrývají pouště, oázy v úrodné nížině velkých řek Amudarji a Syrdarji mají dost vody i na taková potěšení, jakými jsou sytě zelené trávníky a rozlehlé zahrady.
Přestože na první pohled je Taškent parků plný, mnohé z nich jsou obyčejným smrtelníkům zapovězené. Prostorný park obklopuje každé ministerstvo a vládní budovu. Jenže ty jsou obehnané mohutnými litinovými mřížemi, hlídané, a nikdy neuvidíte živáčka, že by se tudy procházel. Zkuste se přiblížit k plotu a kochat se rozmanitými stromy a záhony květin vysazených tak, aby tvořily ornamenty – hned se odněkud přiřítí policajt a začne se ptát, co tady děláte.
Nejnovější městský park vzniknul v roce 2021 nedaleko stanice metra pojmenované po básníku a politikovi Alíšeru Navoí. O čtyři roky dříve rozhodla vláda, že právě tady vyroste nové centrum metropole, čtvrť mrakodrapů s největším nákupním centrem – „Tashkent City“. Na místě mahal, starých čtvrtí, Olmazor a Ukči narýsovali čtverec a deset tisíc lidí se dozvědělo, že se musí vystěhovat. Podle prohlášení vlády sice dostali náhradní bydlení a odškodné, byty ale byly mizerné, daleko od centra, a jejich výstavba byla pomalejší než demolice. Stovky lidí tak z jejich domovů doslova vyhnaly buldozery a ti pak žili s nejistými vyhlídkami dlouhé měsíce u příbuzných(1).
V zemi, kde jsou zakázána pouliční shromáždění a kde je zablokovaný Facebook, vyvolalo bourání historických čtvrtí s řadou kulturních památek nevídaný odpor obyvatelstva. Zastavit bagry se však nepodařilo. Dnes se mezi novými mrakodrapy rozkládá park se zpívající fontánou a perfektním trávníkem, na nějž je samozřejmě zakázáno vstoupit.
Příliš dokonalé trávníky jsou jedním z viditelných projevů diktatur. Čím méně svobody, tím skvělejší trávníky a nápadně čisté ulice bez jediného smítka. Baku, Tiraspol, Minsk, Taškent, Ašchabad…(2) Tam, kde režimy skrývají nejvíce špinavostí a surovostí, trávníkům se daří nejlépe.
Také Národní knihovnu Uzbekistánu obklopuje upravený park. Když jsem se chtěl v roce 2013 do nově postavené budovy ze zářivě bílého mramoru podívat, překvapilo mě obří liduprázdné prostranství, připomínající parkoviště, před ní. Než jsem se stačil po mohutném schodišti přiblížit ke dveřím, zastavil mě policajt: „Veřejnosti není vstup do knihovny povolen.“ V zemi dokonalých trávníků to dává naprostý smysl: poslední věc, kterou byste chtěli od svých občanů, je, aby četli knihy.
Prezidenta Islama Karimova připomínají pomníky a názvy ulic, přestože patřil mezi nejhorší diktátory své doby. Jeho vládnutí doprovázelo falšování voleb, cenzura, korupce, ale i mučení politických vězňů, masakr stovek obyvatel města Adižan, otroctví na bavlníkových plantážích a vaření lidí zaživa(3). Jeho pětadvacet let dlouhé vládnutí skončilo mrtvicí v roce 2016 a obyvatelé Uzbekistánu si oddechli, i když řada absurdních zákazů, zákonů a zvyklostí platí dál. Tashkent City je toho nejnovějším důkazem.
Když se v létě třímilionový Taškent, největší metropole celé střední Asie, se svými panelovými sídlišti a městskými dálnicemi nesnesitelně rozpálí, lidé hledají útočiště před ostrým sluncem v okolí řek, fontán a v těch parcích, jež nehlídají ploty a policajti. Přestože nejbrutálnější metody tajné policie snad už patří minulosti, příliš pečlivě zastřižené trávníky stále varují, že v téhle zemi není zcela bez rizika odporovat politikům a brát se za svá práva.
Zdroje informací:
