Princezna ze Zanzibaru, která se potají naučila psát

Původně sepisovala své vzpomínky ze stesku po domovu, chtěla je také zanechat jako památku svým dětem. Přátelé ji ale přesvědčili, ať si své příběhy nenechává jen pro sebe. V roce 1886 vydala Emily Memoáry arabské princezny ze Zanzibaru – a vzbudila senzaci.

Emily se narodila v roce 1844 v zanzibarském Stone Town jako nejmladší z šestatřiceti dětí sultána Ománské říše jako Sayyida Salama bint Said. Matkou „princezny Salme“ byla čerkeská otrokyně. Zatímco kamenné uličky a domy se od dob sultána příliš nezměnily, z obrovského a honosného paláce Beit el Mtoni, kde Salme žila, zbývají dnes jen ruiny shlížející na Indický oceán, v jejichž půvabných kulisách se pořádají hostiny s kulturním programem pro turisty.

Salme se potají naučila číst a psát, což byla v té době a v jejím kulturním prostředí naprostá rarita. Rodiče zemřeli, když jí bylo dvaadvacet; princezna zdědila plantáže a začala podnikat. Zamilovala se přitom do svého souseda, německého kupce, s nímž otěhotněla. Před skandálem a ve strachu o život utekla do britského Jemenu, kde naoko přijala křesťanství. Později se s manželem přestěhovala do Hamburku, což jí umožnilo srovnávat kultury – a zaznamenávat mimořádné postřehy.

Vojenskou službu a bídu v Německu označila za podoby otroctví. Tvrdila, že s otroky na Zanzibaru se zachází lépe než s chudinou v Evropě a k kritizovala pokrytectví Evropanů, kteří se namísto řešení vlastní sociální krize vměšují do záležitostí Afriky. „Tyranie musí být spravedlivě odsouzena všude, ať postihuje chudáka černocha nebo civilizovaného člověka strádajícího v sibiřských dolech. Úsilí Evropanů není jen čistě lidské, v pozadí se skrývají politické zájmy. Apoštolové hnutí za rovnost osvobodili ubohé oběti otroctví, ale nestarali se o to, co se s nimi stane. Nanejvýš teď jejich dámy, aby dovedly nesmysl k dokonalosti, pletou pro obyvatele Jihu vlněné ponožky,“ píše Salme.

Vyvracela mýty o životě na orientálním dvoře. Píše o tom, že ženy – přestože nemohly vládnout – se podílely na sociálním i politickém dění a byly respektovanými podnikatelkami a obchodnicemi. Evropské nemanželské vztahy chápe jako formu polygamie. Ovšem zatímco německé chotě se tváří, jako by milenky neexistovaly, zanzibarská hlavní manželka zná počet i charaktery spolumanželek.

„Člověk se musí narodit a vyrůst v Evropě, aby byl schopen se podřídit tisícům omezení, jež narušují osobní svobody a činí jednotlivce pouhým číslem. Taková stísněnost, nám, primitivním lidem, nesvědčí, neboť u nás je na prvním místě srdce, a teprve pak přichází chladné kalkulace,“ napsala. „Evropani přišli do naší země, kde si mohou navždy uchovat svůj způsob života. Ve srovnání s mou situací je to dětinská hra,“ povzdechla si nad nesnadnou integrací do německé společnosti.

Princezna Salme předběhla dobu, když prosazovala vzdělávání žen, péči o opuštěné děti, porozumění mezi kulturami a sdílení znalostí i zdrojů. Jedním z ústředních bodů jejího psaní se stalo téma zjednodušených představ Evropanů o jiných kulturách. Tvrdila, že „orientální“ příběhy musí vyprávět sami Afričané místo toho, aby o nich psali jiní.

Když míjím zřícený sultánův Palác zázraků, jenž měl jako první budova na Zanzibaru elektřinu a jako první v celé východní Africe už v roce 1883 výtah, představuji si princeznu Salme. Někde tady se, vedena láskou, rozhodla uniknout tradicím africko-arabského světa, aby pak po zbytek života zápasila s předsudky Evropanů. Mohla by být dnes na Zanzibaru šťastnější? Nebo v Německu spokojenější? S jistotou můžeme říci jedině to, že za posledních sto let přibylo spisovatelek z afrického kontinentu, žen, jež vyprávějí o svých podivuhodných osudech. Pomáhají pochopit život a myšlenky těch, jež příliš dlouho mlčely. A jejich recepty na uzdravení světa jsou často pronikavě osvěžující.

Zdroje: