Článek
U malinkého stánku, stlučeného z prken, prodávají každý den, co se urodilo v zahradě. Pár pomerančů, saláty, chilli papričky, citronovou trávu na čaj. Já k nim chodím nejčastěji na karangu, hrstičku buráků zavařených v celofánu za dvě koruny, nebo si koupím lžíci domácího burákového másla za pět, taky pečlivě zabalenou. V téhle vesnici není žádný supermarket, koloniál ani zděný obchod s potravinami.
Dřevěné stánky ohraničují z jedné strany náves. Sortiment odpovídá sezóně – banány, mango, fazole, batáty, trocha ovoce, zeleniny a bylin. Na druhé straně návsi mají krámy řezník, drogista, automechanik a holič. Středem vesnice probíhá prašná cesta od přístaviště trajektu v Kamanze na Ukerewe, Viktoriině jezeře, do okresního města Sengerema. Chlapi, co zrovna nemají co na práci, klábosí pod rozložitým mangem před lékárnou, sedí na dřevěných lavicích a pozorují projíždějící autobusy a motorky. Aut tady projede jen málo. Každý autobus, i když nejede moc rychle, zvíří oblaka prachu a celou náves na chvíli zahalí do oranžové mlhy. V rohu prostranství parkují mladí kluci s motorkami a čekají, až bude někdo potřebovat boda boda.
„Měl bys tady s námi zůstat,“ přesvědčuje mě lékárník Šabani, ke kterému chodím na tamarindovou limonádu. Šabani má totiž nejen lékárnu, ale vedle ní i obchod s nealkoholickými nápoji, které mu vydělávají daleko víc než levné generické prášky. Jako jeden z mála obyvatel se v Čamabandě nenarodil, ale přišel sem nedávno za prací – ve vesnici do té doby lékárnu neměli. „Najdeme ti pozemek, postavíš si dům. Můžeš si vzít Marthu nebo Marii. Nebo kteroukoliv jinou. Ve vesnici už tě všichni znají a máme tě rádi. Budeš tady šťastný,“ láká mě Šabani.
Jako jeden z mála vesničanů nechodí Šabani do kostela, ale do maličké mešity na okraji návsi. Když přijde čas večerních modliteb, beru to v nápojích za něj. Pozdravit umím, svahilské číslovky zvládám dobře. Musím si jen pamatovat, kolik stojí která limonáda. Šabani si mě pochvaluje. „Když jsi v krámu, mám dvojnásobný obrat. Každý se na tebe chce podívat. Jsi naše atrakce: mzungu, co prodává limonády.“ Po modlitbách si se Šabanim od prodavaček na návsi kupujeme mandazi, smažené burákové koblížky, nebo udži, kukuřičnou kaši do plastového hrnečku, po které se dobře spí.
V noci se muži scházejí na návsi u tety Veroniky, která vaří silný zázvorový čaj. Sedíme u dlouhého dřevěného stolu, klábosíme, pozorujeme projíždějící autobusy a zakrýváme si oči a nos, než se přežene mrak oranžového prachu. Tady se probírají drby a domlouvají obchody.
Hospodu v Čamabandě nemáme. Obyvatelé jsou silně věřící a vedle toho, že pít alkohol je hřích, je to také drahá zábava. Ve vesnici se dá koupit jen domácí kukuřičné pivo, zkvašená nahnědlá kaše, kterou si domů od pana Josefa přinesete v plastovém kbelíku, čtyři koruny za litr. Kdo ale chodí pro kbelík příliš často, dostane se do řečí. Když dostanu chuť na pivo, nechám se raději odvézt boda boda do sousední vesnice, kde mají penzion a u něj bar, a kde mě skoro nikdo nezná.
Kdyby byla naše vesnice trochu větší, nejspíš by na návsi někdo smažil hranolky s vejcem a prodával je s pálivou omáčkou. Nebo by lákal kolemjdoucí na miškaki, grilované kousky hovězího na špejlích. Brzy ráno by nějaká žena smažila na ohni placky čapátí a vařila k nim čaj. Jenže v Čamabandě má sice skoro každý kus pole nebo aspoň zahradu, ale skoro nikdo peníze. Cizinec sem nezavítá, z autobusu vystupují leda místní, a tak prodavačky nabízejí jen těch pár kousků ovoce a zeleniny.
„Do you want to marry me?“ zkouší to na mě Martha po týdnu lámanou angličtinou. „Nedostane se požehání tomu, kdo spěchá,“ odpovídám svahilsky příslovím, které mě naučil Šabani. Prodavačky se smějí zvonivým smíchem, a já odcházím domů s pár pytlíčky oříšků a burákového másla.
