Článek
Uznávám, že tuhle historku jsem si možná mohl nechat pro sebe, ale je už skoro půlnoc a já sám za chvíli po dalším pivu usnu na pláži. Se skupinou učitelů jsem dnes absolvoval inspekci na ostrově Džuma, která vrcholí večírkem v rybářském baru. Důvod k oslavě máme pádný: začala stavba nové školní budovy.
Ostrov Džuma – to jsou dvě vesnice oddělené skalnatým hřebenem. V jedné bydlí rybáři, ve druhé zemědělci. Z jedné vsi do druhé dojdete za hodinku pěšky. Ostrov je samý kámen, a tak tu nenajdete jediné auto, motorku ani jízdní kolo. Uprostřed ostrova stojí základní škola s domky pro učitele, které sem vláda posílá z vnitrozemí.
„Thank you, teacher,“ odpovídá mi sborově přeplněná třída na pozdrav, když mě řídící učitel Fadhil předvádí, v jakých podmínkách se na ostrově pracuje. „Tohle jsou naši druháci. Máme jich ve třídě 86. Už když jsem chodil do školy já, bylo nás přes šedesát. Norma je přitom 45 dětí.“ Žáci a žákyně sedí způsobně po třech v prastarých škamnách, bez vyzvání ani nemuknou.
Obyvatelé ostrova Džuma, ztraceného na Ukerewe (Viktoriině jezeře) tisíc kilometrů od hlavního města, říkají, že na ně vláda zapomněla. Přeplněné školy si naštěstí všimnul komunitní úředník ze střediskové obce. Práce takového úředníka je nevděčná. Má sice kancelář, ale obec na něj nemá peníze. Stát ho taky nezaplatí, protože všechna tabulková místa jsou obsazená. Úředník tak pracuje pro západní neziskovku, která dokáže financovat stavbu školy. Jenže ani ta nemá peníze na plat. Chudák úředník tak pracuje už dva roky jako dobrovolník a doufá, že ho nakonec někdo zaměstná.
Stavba školy na ostrově, to je hodně ruční práce. Parta musí vykopat základy v písku a natěžit kámen. Kamení se nedá nikde koupit. Najmete dva chlapy, ti rozdělají oheň na skále a až kámen popraská, palicemi a páčidly ho rozbijí na kusy. Ani cihly nikde nekoupíte. Nakopete písek, necháte přivézt cement a seženete formy. Namícháte beton, vylijete formy a čekáte, až cihly vyschnou.
Minulý víkend jsem s komunitním úředníkem vyrazil shánět dřevo na krovy. Přes dvě hodiny jsme se trmáceli autobusem po rozbitých cestách do vesnice Nyehunge, stojící uprostřed borových lesů. Tady se lidé živí pěstováním stromů a zpracováním dřeva. Podél hlavní cesty jsou v halách se střechami z vlnitého plechu naskládané trámky, hranoly a prkna; koupíte tu dveře, skříň nebo rám postele. Z borovic jsme nechali nařezat trámky, náklaďák je pak dovezl na břeh jezera do rybářské vesnice. Na hlídání jsme sehnali dva místní chlapy, aby lidi trámky přes noc nerozkradli.
Brzy ráno posílá náčelník Džumy rybářskou bárku a shromažďuje na pláži ostrova obyvatele. Na vylodění nákladu čekají desítky mužů, žen i dětí; každý bere do rukou trámek a vyráží ke škole. Do kopce se vine nekonečný had, lidé z dálky připomínají mravence snášející jehličí na stavbu mraveniště.
Jakmile zazvoní na velkou přestávku, ze všech tříd se na dvůr vyřítí děti se spoustou křiku, stovky nohou zvíří prach. Před tím, než mohou děti odejít domů na oběd, musí proběhnout povinný nástup. Učitelé na něm chválí pilné studenty a kárají ty, kdo si včera nevyprali školní uniformu.
„Šéfe, nebylo by na čaj?“ zkouší to na mě dělníci poté, co před rozestavěnou budovou fotím školní inspekci. „Ještě nemáte postaveno, a už chcete čaj?“ odbývám nenápadnou žádost o peníze. S učiteli, spokojenými s pokrokem na stavbě, se pak vydávám na večeři do plážového baru. Po cestě nás všichni zdraví jako významnou zahraniční delegaci, a to jsme přijeli jen z druhého břehu jezera. Jediný, kdo se tváří nespokojeně, je komunitní úředník. „Viděl jsi ty záchody? Z toho smradu pokaždé málem zvracím. Chudáci děti.“ A tak už plánuje, jak bude po stavbě školy zadarmo zařizovat nové latríny. Ještěže má ostrov Džuma, ztracený na jezeře Ukerewe, takového strážce.
