Článek
A pak si vzpomenu: No jo vlastně, ve Tbilisi se přece bydlí bez oken! Tedy pokud hledáte mezi levnými možnostmi.
Většina domů v centru obsahuje sklepní byt, případě rovnou sklep předělaný na krátkodobé ubytování. V nejlepším případě tak budete mít malé okýnko skoro u stropu, kterým se budete dívat buď do keřů ve dvoře, nebo na kola parkujících aut, případně nohy chodců. Některé levné byty nemají okna vůbec a denní světlo uvidíte pouze otevřenými dveřmi.
Když jsem kdysi v roce 2003 pracoval v Ázerbájdžánu a do Tbilisi jezdil každý měsíc pro vízum, zůstával jsem u paní Naty, která nabízela pokoj pro hosty. Typický gruzínský byt je obrovský, má nejméně sto čtverečních metrů. Paní Nata v takovém žila sama s manželem a jeden pokoj pronajímala. Přestože v něm měla čtyři postele, pořád zbývala spousta místa.
Ve městě tehdy moc hotelů nebylo. Ten největší na centrální Rustaveliho třídě, mezi stanicí metra a tehdy novým, populárním a drahým mekdonaldem, byl zpustlý a jeho balkóny ověšené sušícím se prádlem. V pokojích bydleli uprchlíci z Jižní Osetie a Abcházie, které se za krvavého konfliktu z Gruzie právě odtrhly a vyhlásily nezávislost.
Paní Nata mi k snídani vařila gruzínský čaj, smažila vajíčka a pekla lilky se smetanou a vlašskými ořechy. Po těch jsem se mohl utlouct, a tak jsem měl povoleno jít do kuchyně na lilky, kdykoliv jsem dostal chuť. Pokaždé, když si objednám gruzínské pchali, si na paní Natu vzpomenu. Ve Tbilisi byla tehdy častá přepadení a vloupání, a těžké kovové dveře proto byly trvale zamčené a zahrazené závorou. Do bytu se chodilo zásadně přes pavlač na zadním dvoře, kterou obyvatelé domu společně hlídali a vzájemně se přes ní navštěvovali. V kuchyni u paní Naty seděla neustále některá ze sousedek. Hovory u čaje a kávy se táhly do pozdních nočních hodin, pak se sousedé většinou v některém z bytů společně dívali na televizi.
„Když budeš po setmění venku a vypnou proud, dávej na sebe pozor,“ připravovala mě paní Nata na každodenní situace, kdy elektřina běžela i v centru města jen pár hodin denně. „Když uvidí ve tmě tvou siluetu, mohou tě přepadnout. Musíš se přilepit na fasádu nejbližšího domu a plížit se podél zdí. Jedině tak uvidíš, jestli se na tebe někdo nechystá skočit. Můžeš taky chvíli počkat v průjezdu nebo v nejbližším dvoře, někdy proud zas brzy naskočí.“
O dva roky později jsem Gruzií projížděl znovu. Neměl jsem moc peněz, a tak jsem místo v apartmánu paní Naty bydlel v pokoji ve dvoře rodinného domu, snad předělaného z dílny nebo skladu. Bez oken. A taky bez topení. Na sklonku zimy bylo jen pár stupňů nad nulou. Když jsem se ráno vyhrabal zpod tlustých dek, musel jsem otevřít dveře, abych zjistil, jak je venku. Stýskalo se mi po čaji a baklažánech.
Revoluce růží odstartovala sérii barevných převratů v zemích bývalého Sovětského svazu a Gruzie se začala měnit. Vláda Michaila Saakašvili zahájila program na záchranu historického Tibilisi. Domy z 19. století, jejichž bohatě dekorované dřevěné balkóny byly léta na spadnutí, jsou dnes krásně opravené. Místní obyvatelé, kteří si rekonstrukce nemohli dovolit nebo domy raději dobře prodali, z centra postupně mizí. Turisté zato dostali nabídku stovek pokojů s nádhernými výhledy na staré město. Dům, v němž bydlím ve Tbilisi letos, dokonání své gentrifikace ještě odolává. I když v suterénu bydlí turisté „bez oken“, vedle mě žije místní rodina a babička Daria tu přímo na pavlači peče svoje baklažány. Snad se Tbilisi podaří udržet turismus v rozumných mezích a nechat nějaká ta okna s krásnými výhledy místním obyvatelům.
