Unavená srdce a sloní kly na plážích Zanzibaru

Zpěvem se utěšovali na místě, kde si mohli konečně odpočinout, ale kde byl zároveň konec všem nadějím na svobodu. Za pár dní či týdnů je prodají, naloží na loď a odvezou na nucené práce na ostrovy Zanzibaru, do arabských emirátů, Indie či Persie. Městem Bagamoyo, jehož název vytvořili okupanti zkomolením slov původní svahilské písně, prošly v osmnáctém a devatenáctém století statisíce zotročených lidí.

Mezinárodní obchod kvetl v Bagamoyu od dvanáctého století – město vyváželo sůl, sušené ryby a kopál. Všechno se zvrhlo v osmnáctém století kvůli sháňce po cukru. Pěstování cukrové třtiny je dřina, a ománskému sultánovi, jemuž patřil nedaleký Zanzibar, chyběla poslušná pracovní síla. Tropický ráj se proměnil v souostroví slz a utrpení, podobně jako ostrov Gorée u senegalského Dakaru, jenž se stal centrem britského obchodu s otroky pro plantáže v Americe.

Kolem roku 1840 vypukla v Evropě a Spojených státech horečná touha po slonovině. Ta se začala používat na výrobu luxusních předmětů a dekorací, jako byly kulečníkové koule, klapky na piano, šachové figurky, knoflíky, kuřácké špičky, nádobí, příbory, a nábytkové intarzie. Měkká slonovina, to byl plast devatenáctého století. Sloní kly z východní Afriky byly považovány za nejkvalitnější a Zanzibar se stal jejich největším vývozcem na světě (1).

Poptávka vyvolala masivní vraždění slonů a lov lidí na územích desítek různých kmenů v dnešní Demokratické republice Kongo, Rwandě a Burundi, Ugandě, Keni a Tanzanii. Zatímco Evropané si nabírali cukr lžičkami ze slonoviny, zotročení muži pochodovali pěšky měsíce a někdy i roky z vnitrozemí směrem k moři, kde se teprve zbavili nákladu sloních klů ze svých ramen. Procházeli krajinou sužovanou suchem a hladomory, nikdy neměli dost vody. Mnozí podlehli tropickým nemocem, byli rozsápáni divokými zvířaty, zavražděni válečníky nebo lupiči (2).

Přesná čísla neexistují. Cestoval, lékař a misionář David Livingstone, jeden z bílých bojovníků proti zotročování jedněch lidí druhými, tvrdí, že za každý jeden sloní kel, který doputoval až do přístavu Bagamoyo a dočkal se exportu, zemřelo nebo bylo zotročeno pět lidí (3).

Drancování přírody zdeformovalo sociální vztahy. Většina kmenů se do krvavého byznysu zapojila a ve vesnicích na trasách karavan vznikaly trhy s otroky. Náčelníci dostávali za otroky zbraně, což roztáčelo spirálu válek a násilí. Na kmeny, které se vzpouzely – například Masaje – posílal ománský sultán trestné výpravy. Katastrofu názorně ilustrují Nyamwezi, druhý nejpočetnější kmen Tanzanie. Muži se nechávali najímat jako nosiči sloních klů tak masivně, až ve vesnicích neměl kdo pracovat na polích a propukal hladomor. Nyamwezi se tak rozhodli nakoupit otroky k obdělávání plodin. Průchod karavan se slonovinou ale neustále zvyšoval poptávku po jídle, což vyžadovalo stále více otroků (4).

„Skupiny otroků jsou nabízeny k prodeji v každé vesnici. Jsou vsazeni do hrubě otesaných klád, jež jim drásají údy, na nichž se jim otevírají boláky; někdy celý strom tlačí svou vahou na jejich těla, zatímco jejich krky jsou přibodnuty k zemi vidlicí tvořenou větvemi,“ napsal si v roce 1892 do svého deníku Angličan E. J. Glave, který žil šest let v oblasti Konga (5).

V Tanganice bylo otrokářství ukončeno teprve v roce 1922. Během devatenáctého století bylo ve východní Africe uneseno a prodáno 1 487 000 lidí. Polovina z nich pracovala nuceně na plantážích, druhá půlka byla odvlečena na jiné kontinenty (6). Odhad počtu zotročených Afričanů za čtyři sta let evropské a arabské kolonizace se pohybují mezi deseti a dvaceti miliony (7). Tuhle historii je zapotřebí připomínat pokaždé, když se někdo z obyvatel bílého západního světa začne divit, proč je Afrika tak „chudá a zaostalá“. V převážné míře za to můžou naše lžičky ze slonoviny (8).

Zdroje informací: