Článek
Tyrkysově modrá voda je průhledná, dno poseté bílými valouny vápence velkými jako pěst. Přestože teplota překračuje 30 stupňů ve stínu, tady v hlubokém údolí je chladno. Teplota vody řece, považované za nejstudenější na světě, se celoročně drží kolem 10 stupňů.
Kvůli koronaviru se zatím do Bosny nevrátili turisté a tak máme štěstí: celou řeku si můžeme užít naprosto sami. Za „normálního“ letního provozu se tady občas tvoří dopravní zácpa kajaků a raftů a tam, kde se dá zakotvit a vyjít na břeh, grilují průvodci svým posádkám populární čevapi. V poslední době přijíždí stále více turistů z Arabského poloostrova, kteří si Bosnu oblíbili jako levnou muslimskou destinaci, která má hodně – vody. Substance, která je na středním východě vzácná a nedostatková, je na západním Balkáně dostupná ve všech podobách a v nejvyšší kvalitě.
„Vždycky koncem léta prohledávám dno řeky a sbírám, co po turistech zbylo,“ říká Enes, který se živí jako průvodce po Neretvě už jedenáct let. „Loni jsem vylovil pozlacené sluneční brýle Gucci. Prodal jsem je za 350 dolarů. Ještě nikdy jsem si nemusel kupovat GoPro kameru a mám jich doma celou výrobní řadu,“ směje se Enes. „Po Češích tu ale zbývají jen problémy. Vozíte si vlastní kajaky, neznáte řeku a pak z kaňonu každý rok taháme lidi se zlámanýma nohama,“ dodává vyčítavě.
Od pramene až k vesnici Džajiči, vzdálené více než sto kilometrů, se dá voda z Neretvy pít – tak je čistá. V poslední době se ale v proudu začíná objevovat kal, zvířený vodními elektrárnami postavenými na několika přítocích v horách. Po nově zbudovaných a těžko přístupných cestách mezi ostrými vápencovými štíty jezdí dlouhé měsíce náklaďáky s kamením, dělníci odstřelují skály dynamitem a hloubí desítky kilometrů tunelů pro uložení potrubí pro odvedení vody na turbíny. A může být ještě mnohem hůř – kolem Neretvy se plánují desítky dalších elektráren, betonové hráze mají ucpat kaňon řeky samotné. Lomoz stavebních prací v horách sice nedoléhá k uším turistů ani obyvatelům vesnic v údolí, ale dechberoucí přírodní scenérii může brzy nenávratně zničit.
„Otevřeně je nás tu proti přehradám jen pár. Konjic je malé město, všichni se tu znají a ruka ruku myje,“ popisuje Amir Variščić z občanského sdružení Zeleni Neretva. „Ze stavby vodních elektráren má prospěch pár jednotlivců, ale ti mají moc. Lidé se bojí. Že je vyhodí z práce, že se veřejně ztrapní a lidi jim budou nadávat, nebo že někdo najde způsob, jak je skřípnout. Betonování řek je zájmem politicko-ekonomické mafie, která nám vládne. Přestože máme zákony, je obtížné se vůbec dozvědět, že úřady vydávají nějaká povolení. Přesto se nevzdáváme,“ doplňuje pesimistický obraz Amir.
Zatím Neretva zůstává divoká a nespoutaná. V zimě se hladina řeky zvedá o nějaké čtyři metry, proud omílá skály a v nivě pod horami nahrnuje haldy vápencových valounů. Před jedenácti lety tady během soutěže Red Bull skákal z více než dvacetimetrového útesů jedenáctinásobný světový vítěz v tomto extrémním sportu Orlando Duque. Kaňonu tak udělal mezinárodní reklamu a od té doby nepřestává fascinovat další návštěvníky. Ti, kdo živé bosenské řeky zažili, se už pár let ozývají na jejich podporu. Třeba se nakonec přestanou bát i místní lidé a jejich odpor pohne cynismem politických elit. Je ale taky možné, že to dopadne špatně. Raději tak návštěvu kaňonu Neretvy příliš neodkládejte.
