Vánoce v Betlémě: arabské rolničky a uprchlický tábor

Několikrát zastaví uprostřed pustiny. Do autobusu přistupují muži s igelitkami v rukou, palestinští gastarbeitři z nedalekých vesnic a uprchlických táborů. Asi za hodinu zatavíme v Betlémě.

Je krátce po Vánocích, ulice zdobí světelné řetězy a neony ve tvaru svíček, hvězd a mašlí. Elektřina je v Palestině extrémně drahá, a tak přestože v noci klesá teplota pod deset stupňů, v domech se zpravidla netopí. Snažím se zahřát u kamínek čajovny s výhledem na staré město, kouřím vodní dýmku a poslouchám vánoční koledy. Arabskou verzi Rolniček jsem za dnešek slyšel už tolikrát, že její melodii nemohu vypudit z hlavy. Ve videoklipu předvádí zpěvačka v odvážných krajkových šatech břišní tanec, na scéně připomínající ledovou plochu hoří krb a svítí vánoční stromeček (1).

Betonová separační zeď začíná těsně za Betlémem a zachází zde hluboko dovnitř území Palestinské samosprávy. Fascinuje a zároveň děsí svou mohutností a šedou nekompromisností. Různě se klikatí, jak se snaží důsledně oddělit palestinské vesnice od těch židovských, rozřezává města v půli; v pravidelných rozestupech na ní sedí strážní věže chráněné neprůstřelným sklem. Je dvakrát vyšší než zeď, která kdysi rozdělovala Berlín. Jde z ní strach, přestože se výtvarníci už dvacet let pokoušejí zeď polidštit tisíci barevných graffiti, včetně několika dnes již ikonických děl Banksyho (2).

Stavba zdi začala v době druhé intifády v roce 2002, aby zabránila arabským sebevražedným atentátníkům vraždit židovské obyvatele. Jenže Betlém byl vždy především centrem nenásilného odporu proti vojenské okupaci. V roce 1989 zahájili obyvatelé blízkého města Beit Sahour bílou revoluci, když přestali platit izraelské správě daně a hromadně vraceli občanské průkazy. Tehdejší ministr obrany Jicchak Rabin se rozhodl město vyhladovět. Zavedl zákaz vycházení, odstřihl telefonní linky, zakázal dodávat potraviny a zabavil majetek tří set padesáti rodin. Blokáda trvala 42 dní (3).

Ikonickou formou odporu z první intifády se stalo házení kamenů mladými Palestinci na plně ozbrojené izraelské vojáky. V Beit Sahour, Betlémě i dalších místech Západního břehu probíhaly pokojné průvody, demonstrace vsedě a začala vznikat první politická graffiti. Do protestů proti okupaci se se značným rizikem zapojovala i řada Izraelců (4).

Hned za „zdí apartheidu“ a kousek od „Trumpovy věže“, jak tato místa Palestinci nazývají, leží hrob biblické Ráchel, poutní místo uctívané křesťany i muslimy, třetí nejsvětější místo judaismu a symbol návratu židovského lidu do jeho starověké domoviny. Za hrobkou začíná muslimský hřbitov zarostlý lesíkem, jímž procházejí zástupy lidí. Pěšiny mezi hroby jsou jedinou spojnicí Betléma s uprchlickým táborem Aida, kde žijí od roku 1950 Palestinci, již přišli po vzniku státu Izrael o svůj domov. Původně provizorní stanový tábor se za sedmdesát let postupně proměnil v pětitisícové město s budovami, dvěma školami a klinikou.

„Jsme rádi, když sem za námi najdou cestu cizinci. Na vlastní oči vidíš, jak tady žijeme,“ říká v kavárně komunitního centra mladých servírka Nadya. Podmínky v uprchlickém táboře celosvětově proslavilo video, jež v 2015 natočil sedmnáctiletý obyvatel Aidy Yazan Ikhlayel. Vojáci, projíždějící nocí v obrněném voze, ve videu hlásí z megafonu: „Jestli budete házet kameny, všechny vás tu zplynujeme. Děti, mladí i starci, všichni zemřete. Nikoho z vás nenecháme naživu. Jděte domů, nebo zemřete. Vaše rodiny, vaše děti, všechny zabijeme.“ (5)

Jakmile poutník v Betlémě spatří separační zeď, vánoční atmosféra z něj rychle opadne. Melodii arabských rolniček mi v hlavě postupně vytlačují znepokojivá svědectví lidí, kteří měli prostě jen tu smůlu, že se narodili ve špatnou chvíli na špatné straně zdi.

Psáno v prosinci 2020.

Zdroje informací: