Článek
Sto sedmiletá prababička, jež si stále pamatuje jména všech členů rodiny, se každé ráno nahlas modlí, ale dnes se z jejího pokoje celým domem nesou zpěvy o Bohu. Máma Elizabeth sedí na zápraží s bezradným výrazem ve tváři a píseň skoro nevnímá. Děti, které si touhle dobou obvykle na dvorku hrají s koťaty, kukuřičnými klasy a klacíky, jsou potichu zalezlé v kůlně. „Co se stalo?“ ptám se s obavou. „Nepřišla mi výplata. Nemáme na Velikonoce,“ rozhodí rukama Elizabeth. K nejbližšímu bankomatu jsou to hodiny cesty, a tak sbírám všechny peníze, které u sebe mám. Máma ožije, začne svolávat rodinu a rozdávat úkoly. Nejspíš s přípravami začínáme z celé vesnice nejpozději, ale je teprve ráno.
V křesťanských oblastech Tanzanie se slaví Velikonoce jako nejdůležitějším svátek v roce. Po měsíci modliteb a půstu přijde den, kdy se celá rodina sejde a hoduje. Jídla musí být po dlouhém odříkání dost; navíc se nikdy neví, kolik přijde na návštěvu příbuzných a sousedů.
Během svatého týdne jsme každý večer sledovali v televizi gospely s taneční choreografií. Mužské i ženské sbory vystupují v pestrobarevných kostýmech; během každého klipu vystřídají v závislosti na rozpočtu nejméně dva. V písni, která se mi díky chytlavé melodii usídlila v hlavě, nejprve zpěvačka před skleněnou kancelářskou budovou nabádá, abychom nesešli z cesty. Plačící muž, který sešel, se pak plazí po schodech kostela, načež mužské i ženské sbory natočené v zahradách několika drahých hotelů a v různých kostýmech zpívají, že návrat k Bohu je vždycky možný.
Na květnou neděli mi máma vysvětlila, že celá rodina – tedy včetně mě – musí ráno do kostela. V zahradě jsme natrhali palmové ratolesti a vydali se do sousední vesnice, kde v areálu katolické školy stojí největší kostel v celém okolí. „Vypadá jak kardinál,“ řekla o mě prababička, když jsem si obléknul svůj nový komplet z africké batiky kitenge hýřící žlutými, modrými a rudými listy. Takhle se tu chodí do kostela: žádné usedlé černé šaty, čím víc barev, tím lépe. Účastníci afrických slavností, i těch náboženských, vyzařují radost.
V průvodu se shromáždilo přes pět stovek lidí, všichni nahlas zpívají, mávají palmovými ratolestmi a postupně zaplňují kostel intenzivně vonící kadidlem. Mše trvá přes tři hodiny a kostelem se nese hlasitý zpěv. V popředí sedí dva školní sbory, ale zpívat umí doslova každý věřící. Po svatém přijímání a dvou finančních sbírkách přinášejí vesničané do kostela dary: pytle brambor a manioku, kbelíky rýže a fazolí… Farář a několik dalších bratrů žijí na faře převážně z podpory věřících.
Moje účast na mši se ukázala jako nejlepší způsob, jak se představit vesničanům. Přestože v kostele byly stovky lidí, všichni si mě – jediného cizince – pamatují. Začnou mě zdravit a zvát na návštěvy.
Ale teď zachraňujeme velikonoční neděli. Táta spěchá k řezníkovi sehnat hovězí, skopové a vnitřnosti. Já vyrážím s nejstarším synem na motorce do rybářské vesnice. Dcery rozdělávají v kuchyni oheň, chystají rýži, maniok, brambory a spousty zeleniny. Dlouho jsem si snažil představit, k čemu má máma tolik obrovských hrnců naskládaných na dřevěném sekretáři v obývacím pokoji. Teď jdou hrnce jeden po druhém dolů a postupně se plní. Jsou to hrnce svatební, vánoční a velikonoční.
Teprve dnes se mi podařilo spočítat, kolik má tahle rodina vlastně členů. Při velikonočním obědě sedíme konečně všichni pohromadě pod rozložitým mangovníkem – starší na židlích u stolu, mladší na rohožích na zemi – a je nás šestadvacet! Děti, na které se maso a zelenina nedostane každý den, si chodí rozesmáté přidat; ke slavnostnímu obědu navíc dostaly po jedné láhvi Coca-Coly. Během odpoledne se zastaví pár sousedů, kterým se nepodařilo navařit dost jídla, a naše hrnce pořád nejsou prázdné. Máma Elizabeth je v kruhu nakrmených dětí konečně šťastná. A já jsem mimo kardinála dnes ještě „baba“ – otec, který nosí domů peníze a krmí rodinu.
