Článek
Dřevěné bárky dávno vyrazily na noční lov sardinek a na souši zůstává jen denní směna, která vypluje za tilapiemi, okouny a sumci během dopoledne. Tady na Džumě, jednom z desítek obydlených ostrovů na jezeře Ukerewe, mluví anglicky jen dva učitelé, pár stařešinů a náčelník. Práce je pořád dost a někteří obyvatelé nevychodí ani celou základku. Gůd mórnink týčr je jediná věta, kterou si všichni spolehlivě pamatují ze školního drilu, aniž by si vzpomínali přesně, co znamená. Klidně vás tak pozdraví uprostřed noci.
Zatímco turisté na Zanzibaru si vystačí s pozdravem „jambo“ a odpovědí na něj „jambo“, konverzační obyčeje společností v ostatních částech Tanzanie jsou podstatně rozmanitější. Pozdravy hrají klíčovou roli ve vztazích a určují, jak se lidé navzájem vnímají. Projít vesnicí bez toho, aby chodec pozdravil každého, s kým naváže oční kontakt, se považuje za hrubou nezdvořilost. Nejen že vás lidi pomluví; hulvátství se může snadno vymstít ve chvíli, kdy člověk cokoliv potřebuje.
Setkání můžete zahájit klasickým „habari gani?“ (jak se máte?) – „vizuri sana“ (mám se skvěle). Namísto spisovné varianty ale většina lidí odpoví „salama“, „safi“, „vizuri“, nebo nejvíc cool novinkou „fresh“. Následuje pozdrav „hujambo“ a odpoveď „sijambo“, něco jako ahoj. Pak přichází dotaz „kwema?“ (všechno v pořádku?) s odpovědí „kwema“. Zanzibarské „jambo“ dnes zní příliš formálně a v ostatních částech země převažuje moderní „mambo“, většinou ve verzi „mambo vipi?“ (ekvivalent anglického what’s up?). Na něj se odpovídá „poa“ spolu s dotazem, jak se má druhá osoba. Poté je slušné se optat „za nyumbani?“ (jak se daří vaší rodině?). Pokud se lidé znají, zpravidla se také zajímají, jak se má manželka, děti, případně rodiče nebo babička. Teprve pak lze zapříst rozhovor. Staršího nebo váženého člověka je potřeba pozdravit „shikamo“, na než dotyčný odpoví „marhaba“. Pokud potkáte skupinu starších lidí a neznáte verzi množného čísla „shikamoni“, musíte pozdravit každou osobu jednotlivě. Policisty a státní úředníky v muslimských oblastech je pak vůbec lepší zdravit „salam aleykum“.
Poté, co jsou lidé s pozdravy spokojeni, následuje pozvání „karibu“ (vítej v mém domě) s odpovědí „asante“ (děkuji). Po něm přichází ujištění „karibu sana“ (jsi opravdu vítán) a odpověď „asante sana“ (děkuji mnohokrát). Na venkově platí takové pozvání doslova: opravdu můžete kdykoliv přijít a libovolně dlouho zůstat, klidně i na oběd, přes noc, na víkend nebo celý týden. Nikdo se nebude ptát „jak dlouho se zdržíš?“ nebo předpokládat, že host, než přijde na večeři, zavolá.
Složitá posloupnost pozdravů je jako heslo u středověké brány, které museli příchozí znát, aby jim bylo otevřeno. Neumíte-li – na venkově – správně pozdravit, lidé se na vás dívají nedůvěřivě a s obavou. Kdo pozdravit umí, je součástí komunity. Kdo umí pozdravit v některém z místních jazyků, stává se součástí příslušného kmene. Těch žije na území Tanzanie více než 120 a rozlišují se nejvíce právě odlišnými jazyky. Pozdravy slouží jako každý den se obnovující pouto mezi lidmi, kteří spolu sdílejí prostor vesnice a ujištění, že si rozumí a vzájemně se respektují. Když cizinec zdraví všechny, které potká, posiluje to bezpečnost; vesnicí nemůže projít nepozorovaně třeba zloděj.
Tanzanské sousedské rituály mi často připomenou mě dětství, kdy jsem trávil každé léto na moravské vesnici u babičky a dědy. Pozdrav pořádně sousedy. Zdrav starší lidi. Zdrav nahlas. Také na naší vesnici se dbalo na to, aby se lidé každý den pořádně pozdravili a popřáli si hezký den. I když neměli moc novinek, které by si mohli říct, poptali se na zdraví a zanadávali na počasí. Jen vzájemné návštěvy byly kratší a trochu víc předvídatelné. No a pak jsou tu samozřejmě vesnické drby, šířené spolu s pozdravy. Naše tanzanská vesnice má například každý den dost přesný přehled o tom, co dělám, a tedy nepochybně i nový námět k sousedskému klábosení. Zřejmě už jsem se stal součástí kmene. Takže habari gani a karibu sana!
