Článek
Loď se kymácí a všech osm cestujících se musí držet konstrukce pro uchycení střechy, kterou ovšem nemáme, a tak na nás k tomu všemu praží slunce. Do bárky co chvíli vchrstne mořská voda, všichni jsme durch promočení. A to máme štěstí, že nefouká vítr a snad nepřijde tropický liják.
Za tuhle plavbu všichni zaplatili osm dolarů, jenom já šestnáct, a ty jsem uhádal ze třiceti. „Musíme rozlišovat mezi místními a mzungu, to snad chápeš,“ řekl mi nekompromisně kapitán s tím, že jinak prostě nepojedu. Chtěl jsem ušetřit čas a peníze. Trajekt ze Zanzibaru na tanzanskou pevninu stojí cizince pětatřicet dolarů, navíc přistane v Dar es Salaamu, z něhož se vymotat trvá doslova půl dne.
Cesta rybářskou bárkou – to je často větší zážitek než výletní plavba pro turisty. Bárky jsou nepohodlné, stejně jako všechny druhy veřejné dopravy v Africe. Na přeplněné lodi sedíte na strohé lavici bez opěradla a ze všech stran se o vás opírají další cestující. Někdy je loď slizká od ryb, které v ní jely před vámi, nebo těch, které jedou spolu s vámi. Bárka nepotřebuje přístaviště ani molo. Vyhodí kotvu, zastaví se v písku na mělčině, a pak už to musí cestující zvládnout. Pokud ovšem přijde větší vlna, můžete se při nástupu i výstupu ocitnout po pás v mořské vodě.
Zpravidla není jasné, kdy takový spoj vypluje. Když jsem pátral po času odjezdu ze Zanzibaru, řekli mi, že loď jezdí kdykoliv mezi pátou ráno a druhou odpoledne. Pak tvrdili: „Vyplujeme ráno.“ Nejpřesnější údaj, který mi byl kapitán večer před cestou ochoten sdělit, zněl „po snídani“. Raději jsem vstával v šest. Kdo ví, kdy si dává kapitán rybářské bárky snídani? Na pláži není ani noha, kapitán se objeví v půl osmé a říká: „Máme půl hodiny.“ V restauraci si tedy objednávám snídani. Po deváté se jdu zeptat, kdy se pojede? „Už brzy.“ V jedenáct si říkám, že počkám ještě hodinu. Pak si budu muset najít taxík a odjet k trajektu, jinak zmeškám poslední šanci na odjezd ze Zanzibaru. V půl dvanácté přisupí kapitán. „Jak to, že jsi ještě v restauraci? Všichni už nastupují, zvedáme kotvu.“
Když jsem nedávno cestoval na ostrov Džuma na Ukerewe (Viktoriině jezeře), vyplutí se také zpozdilo. Cestující seděli na břehu pod stromy a sledovali, jak čtyři muži nakládají po dvoumetrovém žebříku krávu se svázanýma nohama. Krávě se plavba nelíbila a celou dobu těma svázanýma nohama kopala. Museli ji držet. Kdyby se zvířeti podařilo postavit a zadupat, mohlo by prokopnout kýl lodi, a protože většina cestujících neumí plavat a na lodi nejsou záchranné vesty, snadno může dojít k neštěstí.
Přesně v půli cesty mezi Zanzibarem a tanzanskou pevninou se kapitán postaví k hlášení. „Jak všichni víte, máme problémy s vládou. Nemůžeme přistát v Pangani, tam by nás hned zatkli. Vylodíme se na pláži Ušongo,“ říká kapitán. Jaké problémy s vládou? Proč by nás zatýkali?
Před týdnem se přesně takováhle rybářská bárka na moři ztratila a úřady cesty ze Zanzibaru zakázaly. Plavidlu s osmi cestujícími, kapitánem a dvěma plavčíky se porouchal motor. Na moři není signál, na blízku nebyla žádná jiná loď. Bárka do setmění nepřistála a ráno jí začali hledat, jenže to už bylo pozdě. Večer druhého dne začalo jedenáct rodin oplakávat příbuzné. Třetího dne, kdy už to nikdo nečekal, zachránila dehydrované a vyčerpané lidi pobřežní stráž v Keni, kam bárku odnesl proud.
Takže o naší lodi nikdo neví. Nelegální bárku budou stěží hledat, kdyby se ztratila. K nejbližší pevnině to máme pětadvacet kilometrů. Co když se tahle kocábka převrhne. Dokázal bych tam doplavat? Naštěstí nás žádná nehoda nestihne a po třech hodinách nepohodlné plavby přistáváme na pláži Ušongo. Stařešinové sedící na pláži pod obrovským mangem mě pobaveně sledují, jak celý mokrý vystupuji z bárky. „Chceš se převléknout? Máme ti zavolat boda boda?“ ptají se. S díky přijímám. Tady už není Zanzibar a lidé nenabízejí pomoc proto, aby z cizince vylákali peníze.
