Článek
Na první pohled se to může zdát jako kompletní nesmysl. Jak může mít téměř dvě milénia stará novela mít cokoliv společného s moderním žánrem Sci-fi? Avšak starověk byl plný nových nápadů, reforem a revolucí v myšlení. Dnes popsané dílo však nevzniklo ve snaze založit nový literární směr. Ne, Pravdivé příběhy, jak se novela jmenuje, byla stvořena s cílem tvrdě zkritizovat jeden z nejoblíbenějších žánrů starověkého Středozemního moře.
Lucian a jeho éra
Polovina druhého století po Kristu. Celé Středozemní moře je obklopeno slávou Římské říše. Ta stojí na samotném vrcholu své moci, kdy se zdá, že neexistuje žádná síla, jenž by ji mohla ohrozit. Obzvlášť období vlády pěti dobrých císařů (96 až 180 po Kristu), je bráno jako vrchol římského míru, Pax Romana, kdy občané říše žili v nevídané prosperitě a míru. To umožnilo obrovský kulturní a literární rozmach, který měl mít obrovský vliv na budoucnost západní civilizace. Právě z tohoto období totiž pochází většina přežívajících textů z římského období a mnozí doboví autoři si tak měli navždy zajistit místo v lidské historii. Jedním z nich byl i Lúkianos ze Samosaty.
Lúkianos byl v mnoha ohledech exemplářem římské kulturní rozmanitosti. Sám byl narozen v moderním Turecku, kde se narodil do nepříliš bohaté rodiny. Původně mluvil syrštinou, ale díky řeckému vlivu v oblasti se brzy stal mistrem Sokratova jazyka. Mnoho detailů Lúkianova života se nezachovalo a je nejasné jak se mu podařilo získat si pokročilé filozofické vzdělání či veřejnou popularitu. Do věku 35 let se však stal schopným filozofem a autorem, který díky římské vládě mohl cestovat až do vzdálené Galie (moderní Francie), a dalších odlehlých koutů říše. Sám Lúkianos sice nikdy pravděpodobně nezískal římské občanství (uděleno všem obyvatelům říše až o několik dekád později), ale plně využíval výhod římského světa.
Ve své tvorbě byl Lúkianos skutečným mistrem svého filozofického oboru. To ani tak neznamená, že by byl moudrým a rozvážným autorem, což je moderní obraz starých filozofů. Především to znamená, že kritizoval absolutně vše s čím nesouhlasil a byl více než ochoten zpochybnit všechny existující pravdy světa. V tom mu částečně pomáhal také měnící se okolní svět. Lúkianos žil nejen v éře míru, ale také v období velkolepých náboženských změn. Na scénu se dralo nejen křesťanství, ale také mnohé víry ze vzdáleného východu a také nová pojetí tradičního polyteismu. Éra byla zralá na zpochybňování dlouhodobých jistot a Lúkianos se v této oblasti doslova vyžíval.
Nejčastěji se vyjadřoval skrze různé satirické texty, ve kterých byl připraven udělat si legraci z prakticky jakéhokoliv tématu. Přes svou kritiku k této filozofické škole je některými moderními autory považován za skeptika (v původním filozofickém smyslu), a otevřeně tak napadá většinu představ o nadpřirozených bytostech a pověrách své doby. Jeho názor na tradiční řecko-římské bohy a jejich existenci je poněkud nejasný, což není překvapivé. Přinejmenším respekt k tradičnímu náboženství byl úzce napojen k autoritě římských císařů, což bylo jedním z původních důvodů k tvrdému potlačení křesťanství. Lúkianos byl ochotný napsat knihu o tom za kolik by se Platón či Sokrates dali prodat na tržnici, ale urážet autoritu císaře bylo příliš riskantním i pro něj.
Koho však nešetřil vůbec byli jiní autoři. Lúkianos se tvrdě vymezoval proti velké části svých tvůrčích současníků, které prohlašoval za pseudo-filozofy, lháře a neschopné opisovače. To bylo přinejmenším částečně proto, že se jednalo o jeho názorové a tržní rivaly, ale mnohé Lúkianovi kritiky byly dle všech důkazů hluboce spojené s autorovým myšlením a názory. Velkou kritiku vrhl autor především na dobové cestopisy. Ty měly sloužit jako přesné zkušenosti cestovatelů z dalekých zemích a díky tomu se staly jedním z nejoblíbenějších žánrů své doby, ale dle Lúkiana byla většina cestopisů jeho doby pouhou snůškou lží a výmyslů. Rozhodl se, že na ně napíše satiru. Knihu tak šílenou, že překoná všechny výmysly na světě.
Na měsíci jen muže prosím
Aby nebylo pochyb o důvodu stvoření celé novely tak autor hned na jejím začátku jasně popisuje své znechucení se současným stavem cestopisné literatury. Následně otevřeně přiznává, že je jeho nové dílo kompletně fiktivní, což v té době ani autoři těch nejvíce fiktivních textů většinou nepřiznali. Lúkianos píše o své chuti po cestování a potřebě poznat nové kraje, jenž ho vedou k shromáždění dobrodružné expedice. Ta začíná svou cestu nepříliš napínavou cestou k modernímu Gibraltarskému průlivu. V antice byli dvě místní hory známé jako Héraklovy sloupy a byly považovány prakticky za konec civilizovaného světa než člověk vstoupil do záhadného Atlantiku. A tak začínají autorovy Pravdivé příběhy.
Autor a jeho posádka s nadšením vplují do záhadných vod, kde je čeká několik zastávek. Nejdůležitější z nich je ostrov plný žen, které jsou kombinací člověka a stromů. Ty dokážou svést několik členů posádky, kteří se však po pouhém dotyku začnou sami měnit ve stromy. Posádka promptně opustí ostrov a čtenář si začne uvědomovat, že ho čeká skutečně divoká jízda.
Prakticky hned po ostrově rostlinných žen následuje cesta na měsíc. To je vysvětleno vírem, který loď do vzduchu, po kterém mohla začít plout k nebeským tělesům. Což by moderního čtenáře pravděpodobně zmátlo daleko víc, kdyby Lúkianos celou logiku vesmírného cestování neodbyl ve dvou paragrafech. Daleko více chtěl popsat zadržení své posádky měsíční stráží, kterou tvořili gigantičtí supi, na kterých jezdili měsíční lidé. Ti posádku rychle zavedli před svého krále, který byl shodou náhod rodilý Řek. Myšlenka moudrého Řeka, kterého cizí barbaři okamžitě po připlutí jmenují králem, byla ve starověkých cestopisech oblíbenou zápletkou.
Měsíční král nadšeně přivítal své krajany a ti mu na oplátku za pohostinnost nabídli pomoc ve vesmírné válce s králem Slunce. Ano, Star Wars z 2. století. Akorát se v něm místo světelných mečů používali kopí, obrovská zvířata (viz pavouci v úvodním obrázku), a statisícové armády povolané oběma stranami z různých planet, hvězd a galaxií. Konflikt nakonec končí mírem a dohodou o společné kolonizaci Venuše, což by mohla být sama o sobě epizoda Star Treku. Autor a jeho společníci se rozhodnou opustit Měsíc a to i přes královu nabídku, aby se autor oženil s jeho synem. Na Měsíci totiž nežijí žádné ženy.
Autor následně velmi dlouho popisuje jak taková společnost funguje a jak se v ní rodí děti. To jsou však detaily, které zde raději nebudu popisovat. Naše vesmírné námořníky však čekají mnohá další dobrodružství. Stráví roky v břichu vesmírné velryby, kde existují vzájemně znepřátelené civilizace. Navštíví samotné starověké podsvětí, kde se potkají z hrdiny minulosti a jsou sami souzeni. Splní přání pradávných figur a prozkoumávají vše, co jim přijde do cesty. Čelí politickým intrikám a velkým bouřím. Příběh nakonec končí po nouzovém přistání na ostrovu plném neznámých nebezpečí, kde musí přežívající posádka bojovat o holý život.
Sci-Fi, parodie či obojí?
Samotné zařazení Pravdivých příběhů je dodnes poměrně kontroverzní otázka. Je to pouhá satira, která nemá s moderní Sci-fi nic moc společného? Byl Lúkianos průkopník žánru, jenž se neměl plně zformovat až do 18. století? Ne vědomě, ale ano. Lúkianos své dílo rozhodně pokládal za satiru, která neměla vytvářet nový žánr, ale upozornit na klesající kvalitu existující literatury. Byla to výzva ke změně a k návratu k zašlé slávě literárního světa. Ve snaze stvořit absurditu však autor stvořil první předky konceptů, jenž měli do budoucna ovládnout tolik lidských myslí. Cestování na měsíc, vesmírné války či obrovské bytosti obývající kosmos. Témata dodnes populární měly v této novele svého prvního i když nevědomého, průkopníka.
Autor si také v díle nebral servítky v předkládání vlastních názorů. Dobrým exemplářem je jeho setkání s Homérem v řeckém podsvětí. Kromě úcty k prastarému autorovi, kterého Lúkianos považuje za příklad zašlé literární slávy, zde autor otevřeně propaguje svůj názor, že některé moderní interpretace Homéra nedávají žádný smysl, což v příběhu prohlašuje sám starověký básník. Takových případů je hned několik a Lúkianos se nestydí jasně vyjádřit své názory na mnoho dobových kontroverzí, které panovali v myšlení o mytologických postavách, dřívějších autorech a filozofech. Například Platón není jedním z těch, kdo si užívá hostin podsvětí, protože je zaneprázdněn životem ve své perfektní Republice. Moderní názory se liší, zda to Lúkianos myslel jako pochvalu či kritiku dávného filozofa.
Přes otevřené prohlášení o tom, že je celý text smyšlený čelil Lúkianos lidem, kteří ho považovali za skutečnou realitu. Možná i proto nakonec nikdy nevydal pokračování, které slibuje na konci díla. Toto zklamání však nezabránilo, aby Lúkianos dosáhl historické nesmrtelnosti. Přežilo více než 70 jeho literárních výtvorů, což je na antiku ohromné množství a ukazuje značnou veřejnou oblibu.
Osud samotného autora je neznámý. Do roku 180 po Kristu dokončil svá poslední díla (Pravdivé příběhy pravděpodobně vznikly mezi lety 160 až 170). Existují spekulace o jeho možné politické kariéře, ale v této době byl již kolem 60 let starý a je dost možné, že prostě a jednoduše zemřel. Pokud ano tak si vybral ideální čas. Doba římského vrcholu se blížila ke svému konci a měla být nahrazena sérií válek, morů a politických převratů. Tato nestabilita 3. století vedla k zničení velkého množství starověké literatury a započala proces postupného kolapsu římského státu.
Nu a na konec je zde otázka, zda toto dílo dnes stojí za přečtení. Z mého pohledu se jedná o přinejmenším náročnou četbu, která je silně založená na problémech své doby. Pro moderního čtenáře nebudou staré literární debaty dávat mnoho smyslu a přinejmenším některé části tak budou dost těžko stravitelné. Další části knihy, například celá část o Měsíci a jeho lidech, jsou však dost čitelné a přinejmenším pro Sci-fi fanoušky mohou být fascinujícím nadhledem do neznámé stránky jejich milovaného žánru. Každému zájemci bych tak doporučil, aby byl připraven občas přeskakovat, najít si části jenž ho zajímají a nebát se faktu, že ne všemu rozumí.
Zdroje a další četba:
Swanson, Roy Arthur. „The True, the False, and the Truly False: Lucian’s Philosophical Science Fiction.“ Science Fiction Studies, vol. 3, no. 3, 1976, pp. 228–39. JSTOR, http://www.jstor.org/stable/4239038. (20. 2. 2025)
Richter, Daniel. „Lives and Afterlives of Lucian of Samosata.“ Arion: A Journal of Humanities and the Classics, vol. 13, no. 1, 2005, pp. 75–100. JSTOR, http://www.jstor.org/stable/29737246. (21. 2. 2025)
Lúkianos. Pravdivé příběhy. Překlad Zdeněk K. Vysoký. Vyd. v SNKLU 1. Praha: SNKLU, 1963. 116 s. Světová četba; sv. 304.
