Článek
Začalo to zdánlivě nevinně před více než půl stoletím intelektuální přestřelkou mezi dvěma názorovými kohouty. „Prohlašuje-li Havel, že český úděl je fátum, na které nevěří, není v něm o nic víc rozumu, než kdyby prohlásil, že nevěří v lidský úděl, a rozhodl se tedy nestárnout. Údělem jest, co je uděleno. Člověk je smrtelný a Čechy jsou ve střední Evropě. Česká politika musí vycházet z poznání českého údělu i možnosti v něm obsažených,“ vyjádřil se tehdy spisovatel Milan Kundera (1929-2023) na adresu dramatika Václava Havla. Budoucí disident a prezident totiž v časopise Tvář č.2 z roku 1969 ostře reagoval na Kunderovu stať Český úděl publikovanou v jiném periodiku Listy č.7-8/1968.
Havel k původnímu názvu přidal polemický otazník a Kundera ji po „zbavení nesmírného nánosu slov“ rozčlenil na „tři námitky a jeden podvrh“. Kostky po příští dekády trvající války byly vrženy. Srpnová krize roku 1968 se totiž stává katalyzátorem doutnajícího konfliktu - není to jen střet ideologický, ale i sociální. Souboj idealismu Havlova, který vzývá svobodnou vůli s neomezeným „aktem volby“, v podstatě liberální demokracii. A racionalismu Kunderova, držícího se zúžené sukně osudovosti a „národního údělu“, který hlásá socialismus demokratický, socialismus s lidskou tváří.
Dva recepty na rovnost, volnost a bratrství
Ale z jakých kořenů tyto světonázory vycházely? Ideál havlovský osudovost zcela nepopírá. Havel ví, že je dílem ne-li Boha tak přírody, že je nejen dítětem svých rodičů, ale mussetovsky i „dítětem své doby“. Ale k osudu se staví přehlíživě: říká, že cokoli je možné. Inspiračně přitom vychází ze zednářství, jeho otec Václav M. Havel (1897-1979) se stal už ve 23 letech členem zednářské lóže 28.říjen, která se později transformovala do lóže Bolzano, strýc Miloš Havel zasedal v obdobně profilovaném Rotary Clubu. Bratrstvo existenci Boha (rozuměj osudovosti) připouští, tkví totiž v řádových základech, ale s deistickou výhradou – již to není Bůh, ale Velký Architekt jím stvořenému světu vzdálený, který stanovil pravidla, ale jejich dodržování nechává na svobodné vůli člověka
Rozum kunderovský se k osudu staví s respektem, a před aktem svobodné vůle přešlapuje s rozpaky disciplinovaného soudruha, pro nějž cokoli není možné. Ale Kundera není zaslepený komunista, ví, že předválečné Československo vzniklo i zaniklo z vůle velmocí, a to socialistické jakbysmet. Na rozdíl od Havla, jehož rodina v zednářské první republice (členy lóží byly Edvard Beneš nebo Jan Masaryk) vše získala, a v jiné „rovnosti, volnosti, bratrství“ gottwaldovské to ztratila, pocházel Kundera z důstojné, leč zdaleka ne tak privilegované vrstvy. V případně pokračující třetí republiky by stěží překročil svůj stín, zato v socialistické mohl jako schopný intelektuál dosáhnout vrcholů společenských a možná i politických. Pro Havla tzv. obrodný proces 60. let nebyl cestou ze zatracení; Dubček jako český Tito by mu sice poskytl jistý kádrově limitovaný status, ale nikdy ne majetek a moc. Každý pokus s třetí, čtvrtou nebo kolikátou cestou od socialismu ke komunismu se totiž mohl odehrát jen v ohrádce z Moskvy nevraživě dohlížejících stalinistů. A tak dědic zespolečenštěného barrandovského impéria sledoval válku frakcí uvnitř komunistického hnutí a čekal na svou příležitost.
„Lehce skeptický intelektuální světák“
A ta přijela s tanky Varšavské smlouvy v srpnu 1968, konec „nadějných vyhlídek“ tzv. obrodného hnutí, Dubčekův pád a vzestup Gustava Husáka. Počínající deziluze a strach – to byla voda na jeho mlýn. Nastal čas vyložit karty a pokusit se rozetnout gordický uzel svého osobního žaláře. Pro autora Českého údělu mohl mít jen pohrdání: jako stalinistický bard mu Kundera připadal směšný, ve snaživé fázi obrodného prozření dozajista protivný, ale jako roztleskávač národního týmu za záchranu socialismu vysloveně nežádoucí. Potupa Havlovy rodiny, jeho společenské třídy, jeho ideálů, mohla být odčiněna jen radikálním návratem před Únor 1948. A tak v potměšile laděné odpovědi svého třídního nepřítele boxersky řečeno zpracovává od hlavy dolů, honí z rohu do rohu, dojde i na údery pod pás.
„Všechny nás - totiž celý český národ - musí nepochybně potěšit, dozvídáme-li se, že za svůj srpnový postoj jsme získali uznání i od Milana Kundery, tohoto jakoby lehce skeptického intelektuálního světáka, který byl vždycky náchylný vidět spíš naše záporné stránky (a který dokonce - jak přiznává - hovoří se svými přáteli o jedné ze svých her jako o hře „protičeské“), a že mu naše tehdejší chování - zásadové a zároveň rozvážné (protože „v kořenech českého vlastenectví není fanatismus, nýbrž kriticismus“) - přímo imponuje,“ jedovatě chválí prvními řádky své polemiky.
Kundera totiž po svém návratu z Paříže doufá v jugoslávské východisko z krize, socialismus s lidskou tváří, sovětskými soudruhy snad milostivě udělený. A s patosem vykřesává poslední jiskřičky naděje: „Když jsem se před dvěma měsíci vrátil z Paříže, uvědomil jsem si s dodatečným překvapením, že jsem tam v nejrůznějších debatách i tištěných interview pronášel značně vlastenecké a dokonce naděje plné řeči. Kde se to najednou ve mně vzalo? Byla to jen nacionální ukázněnost, která mne vedla k tomu, abych v cizině chválil vlast? Ne, nejsem tak ukázněný. Změnu mého postoje způsobil nikdy nezapomenutelný zážitek letošního srpna. V nesčetných rozhovorech doma i v cizině docházel jsem znovu a znovu k tomu, že není na světě hned tak národ, který v podobné zkoušce obstál jako my a prokázal takovou pevnost.“
Jeho oponent to několik týdnů poté vcelku přesně demaskuje jako „únik k iluzím“. Tváří tvář vzestupu normalizačních kolaborantů nevidí důvod k dějinnému optimismu, žádá tedy „riskující postoj“, vyzývá k odporu, byť přitom váží slova: „To není jen v tom, kolik lidí se odváží ´stát na svém místě v nejistotách´, ale především v tom, nakolik jsou tito lidé schopni určité věci si vzájemně lidsky garantovat svým odhodláním projevit svůj postoj i konkrétní a nebezpečnou akcí.“ Havel v této dějinné chvíli může ztratit jen své okovy, ale Kundera o demontáž komunistického Československa nestojí, jen si chce ve svém utopistickém vězení vyjednat „lepší stravu a zacházení“.
Až na vrcholky hor
Havlovi vysoké politické ambice, významně podporované ze Západu, dokládá i pozdější svědectví spisovatelovi manželky Věry Kunderové:
„To začalo v roce 1976. Rok po naší emigraci, kdy si nás pozval Pavel Tigrid a u oběda řekl: Pane Kundero, nepleťte se do politiky. My jsme na něj koukali vykuleně, proč to říká, protože Milan žádné politické ambice neměl. On chtěl jenom psát. Teprve později jsme pochopili, co za tím bylo. Američani, kteří byli napojeni na Tigrida, vybrali jako vůdce protikomunistické opozice Havla a měli obavy, že Milan, který byl v zahraničí tehdy mnohem známější, by chtěl být sám v čele politické opozice. Ale to jsme tehdy nevěděli. To nám došlo až později, když jsme viděli, jak se disidenti snažili Milana pošpinit, jak na něj útočili a uráželi ho. Všechny ty útoky mám schované v archivu. (…) Oni měli prostě obavy, že by mohl jít do politiky, a tak se ho snažili znemožnit. A nenávist vůči němu zůstávala i po Listopadu a všechno vyvrcholilo tím odporným textem v Respektu, který nás zničil zdravotně. A nikdo se mu dosud neomluvil!“
Více k udavačské aféře z 50. let odhalené týdeníkem Respekt v článku:
I proto se Havel v roce 1984 celou vahou své osobnosti zasadil, aby Nobelova cena nebyla udělena vyznavači socialismu s lidskou tváří Milanu Kunderovi, ale dostal ji v minulosti již několikrát nominovaný básník Jaroslav Seifert. Jako režimním titulem ověnčený národní umělec - obdržel ho roku 1966 - se stal hlavním trumfem disidentské Charty 77 a nástrojem soukromé Havlovy odvety. Smrtí Milana Kundery se tento nesmiřitelný zápas definitivně uzavírá.
Seznam zdrojů:
krajskelisty.cz/praha/26586-vaclav-havel-prosadil-aby-nobelovu-cenu-namisto-nepritele-kundery-dostal-seifert-svet-tomase-koloce.htm
krajskelisty.cz/literarni-klub/28864-kdy-havel-nahradil-kunderu-aneb-manzelka-vera-hovori-mysterium-kundera-dil-druhy-svet-tomase-koloce.htm
lmost.cz/vaclav-maria-havel/
cs.wikipedia.org/wiki/Milo%C5%A1_Havel
Jiří P. Kříž (editor): Český spor o Milana Kunderu (Galén 2021)
