Článek
Pokusy na zvířatech jsou nenahraditelnou součástí moderního biomedicínského výzkumu, a to jak v modelech lidských, tak i zvířecích onemocnění. Za nepostradatelné je možné animální modely považovat třeba ve výzkumu centrální nervové soustavy a jejích onemocnění, jakými jsou třeba Alzheimerova choroba nebo epilepsie.
Není animální model jako animální model
Nejdříve je třeba zdůraznit to, že se mezi sebou jednotlivé modely liší a je tedy nutné vždy posuzovat vhodnost daného modelu z hlediska konstrukčního, fenomenologického a predikčního. V tomto kontextu poté konstrukční validita znamená, že k vytvoření daného modelu byly využity podobné mechanismy, které stojí za propuknutím daného onemocnění. Z hlediska fenomenologické validity se posuzuje to, zdali se v daném modelu objevují obdobné patologické změny jako v případě nemocného pacienta. Predikční validita modelu poté vypovídá o tom, jak dobře daný model dokáže predikovat úspěšnost nějakého léčiva, které bude na daném modelu testováno. A toto vše je vždy nutné vnímat v kontextu studovaného mechanismu daného onemocnění.
Jak jsem již tedy naznačil v předchozím odstavci, případné argumenty tím, že pro určitou nemoc zatím nebyl nalezen účinný lék i s využitím pokusů na zvířatech, bych v tomto kontextu považoval za liché, jelikož často nezohledňují právě nutnost nalezení optimálního modelu pro zkoumanou problematiku. Je totiž velmi obtížné nalézt vhodný model, který bude zahrnovat celé spektrum aspektů daného onemocnění tak, aby byl daný model vhodný pro testování určité skupiny léčiv.
Modely in vitro
Někteří odpůrci pokusů na zvířatech argumentují tím, že pokusy na zvířatech jsou nahraditelné pokusy na buněčných kulturách či organoidech. Je však nutné podotknout, že takový pohled není správný. Takovéto přístupy nám totiž nemohou zahrnout ty jevy, které se odehrávají na úrovni celého organismu. Navíc nejsou úplně vhodné k funkčnímu popisu nervového systému, jelikož na buněčných kulturách nelze tak snadno odhadovat kognitivní, motorická či senzorická schopnost případného jedince, kterého se pokusíme léčit. To je problémem při výzkumu léčby Alzheimerovy choroby, Parkinsonovy choroby či možností neuroregenerace míchy.
Za důležité taktéž považuji to, že buněčné kultury jsou odvozeny od nějakých živých jedinců. Při přípravě primární kultury je dokonce nezbytné odebírat buňky přímo z pokusného zvířete (přičemž tyto kultury zpravidla nemají dlouhého trvání a je tedy většinou nutné si pro daný experiment připravit kulturu novou, k čemuž je zpravidla nutné dané laboratorní zvíře usmrtit). Užitím buněčných kultur se tedy daný výzkumník nezbavuje nutnosti chovu a usmrcení laboratorních zvířat.
Pokusy na zvířatech byly, jsou a budou
Osobně si nemyslím, že by zákaz pokusů na zvířatech v Evropské unii vedl k celkovému zlepšení situace zvířat ve vědeckém výzkumu. Tyto pokusy by probíhaly stále – v Číně, Indii, Turecku, Rusku, Brazílii, … Osobně mi tedy přijde lepší pokusy na zvířatech v Evropské unii zachovat, jelikož zde můžeme zajistit uspokojivý welfare zvířat a stále zachovat vědecký pokrok.
