Článek
Je válka hotová? Zdá se, že ano. Donald Trump oznámil naprosté vítězství, splnění svých podmínek a brzká jednání o konkrétním míru. A to by bylo skutečně impozantní, kdyby zástupci Íránu v tu samou dobu neoznámili, že se všechna jednání na základě jejich požadavků, které jsou na první pohled zcela nekompatibilní s Trumpovými sny. Izrael mezitím prohlásil, že jeho vlastní operace v Libanonu rozhodně nekončí, a to jen pár minut poté, co Írán mluvil o novém míru i v této zemi. Sny o míru tak brzy narazí na těžkou realitu, kterou pravděpodobně nedokážou překonat.
Nixonovo eso
Co přesně vedlo k tomu, že se o jednání vůbec začalo mluvit? V Íránu jsou u moci zastánci tvrdě antiamerické linie a nový nejvyšší vůdce Chámeneí vydal opakovaná prohlášení o blížící se pomstě za izraelské a americké činy. A nyní to stejné vedení žádá mír? Zdá se, že prezident Trump dokázal využít starou vyhrožovací taktiku, která vyděsila íránské vedení k tomu, aby se alespoň dočasně pokusilo zastavit válku. Naposledy byla tato strategie použita k ukončení války ve Vietnamu, a to mužem, který byl před nástupem Donalda Trumpa pravděpodobně nejkontroverznějším prezidentem americké historie.
Richard Milhouse Nixon nastoupil do Bílého domu po dlouhé a často těžké kariéře, během které se z dítěte chudých farmářů propracoval do pozice nejmocnějšího muže naší planety. Nixon byl však také velkým intrikánem, jenž často nasazoval bezskurpulózní metody, a to obzvlášť poté, co byl ve volbách roku 1960 poražen Johnem Fitzgeraldem Kennedym. Vražda tohoto prezidenta v roce 1963 v něm stvořila silnou paranoiu, která pouze dopomohla stvořit jeho unikátní osobnost. Měl to být Nixon, kdo umožnil diplomatickou revoluci ve vztazích s Čínou, předělal volební strategii své republikánské strany a nakonec padl po odhalení aféry Watergate.
Komplikovaný odkaz tohoto prezidenta stojí za vlastní článek, ale dnes nás především zajímá jeho teorie šílence. Nixon vstoupil do úřadu ve chvíli, kdy Vietnamská válka zuřila již mnoho let a americká veřejnost jí byla vyčerpaná a chtěla pryč. Málokdo však chtěl přiznat porážku, a vzhledem k nemožnosti vojenského vítězství bylo otázkou, jak se z konfliktu dostat bez toho, aby prezident a celá země ztratily tvář. Situace byla o to horší, že USA už proti komunistickým silám ve Vietnamu použily většinu svých dostupných metod a měly jen pár metod, kterými mohly konflikt eskalovat. Tyto metody, především jaderné zbraně, však komunistické síly braly jako něco, co by racionální aktér mezinárodních vztahů nemohl reálně použít.
To však dávalo Nixonovi poměrně jednoduché řešení. Přesvědčit rudé, že ho nelze považovat za racionálního. Ze své předchozí kariéry měl reputaci fanatického antikomunisty a tuto pozici se po nástupu do úřadu snažil posílit velkolepými akty, včetně nových jaderných testů a velkých vojenských cvičení. Američtí diplomaté dokonce začali před svými komunistickými kolegy mluvit o šílenci v Bílém domě. Jak moc byla tato strategie efektivní ve Vietnamu, je silně sporné a spíše byla užitečná pro posílení Nixonovy reputace mezi konzervativci, kterou pak ironií osudu použil k tomu, aby je přesvědčil o nutnosti navázat diplomatické styky s Pekingem.
V Donaldu Trumpovi však teorie šílence našla většího šampióna, než mohl Nixon reálně být. Jeho chování v posledních letech, a obzvlášť po druhém zvolení do úřadu, je samo o sobě považováno mnohými za známku psychické nemoci a rétorika, kterou obzvlášť v posledních dnech zamířil proti Íránu, tento dojem tvrdě protlačovala. Slova o likvidaci íránské civilizace, které Trump následoval frází „Sláva Alláhovi“, či na sociálních sítích populární video, kdy prezident mluví o zničení Íránu po boku velikonočního králíčka, nemají s normálním světem moc společného.
Írán ve hvězdách
Teherán evidentně uvěřil, že čelí protivníkovi ochotnému zajít za všechny existující limity a skutečně zdecimovat jeho zemi. Proto také během noci rychle odsouhlasil příměří, které jen o pár hodin dříve odmítl. Někteří komentátoři už celou záležitost označili za velkou americkou porážku, a to buď kvůli slovech, jež zmiňují společnou kontrolu nad Hormuzskou úžinou, či kvůli přežití íránského režimu. Realitou však je, že Washington dosáhl jasného vojenského triumfu, který silně zredukoval vojenskou sílu jeho hlavního regionálního nepřítele. Změna režimu pak byla především izraelskou prioritou a sám Trump už několikrát mluvil o tom, že se poplatky za Hormuz mohou zavést, když USA dostanou podíl.
Kdyby se současné příměří a následný teoretický mír vyjednali za podmínek, o kterých mluví Trumpovo okolí, tak by se celá válka dala dokonce označit za velkolepý triumf Washingtonu. Skutečný problém však přichází, když se podrobně začnou číst mírové podmínky, které prezentují obě strany. Írán evidentně nehodlá přistoupit na většinu Trumpových požadavků a jeho média už dokonce mluví o tom, že jim Američané výměnou za mír umožní obnovit jaderný program a americké síly se stáhnou z celého regionu. To je absolutní opak požadavků Washingtonu a i další podmínky, které se zaměřují například na balistické střely Teheránu, jsou v íránských médiích otáčeny tak, aby vypadaly jako triumf režimu.
Důvod pro tuto rétoriku je dost jednoduchý. Íránský režim je těžce raněn válkou a čím dál více musí spoléhat na svou ultrakonzervativní základnu, kterou tvoří především Revoluční gardy a jejich spojenecké milice. Země je těžce raněna a režim nasliboval svým stoupencům velkolepou pomstu proti USA a Izraeli. Nový nejvyšší vůdce Modžtába Chámeneí byl částečně zvolen i kvůli smrti svého otce, jež je nyní režimem prohlašován za hlavního mučedníka, a i on skrze písemná prohlášení vyzval k nemilosrdnému boji a pomstě. Aby nyní režim uzavřel se svými protivníky jakoukoliv dohodu, tak se musí alespoň pokusit předstírat, že válku vyhrál.
Realita těchto prohlášení se však začíná ukazovat v Libanonu. Dle íránské verze příměří se nová dohoda vztahuje i na tuto zemi, ale izraelští představitelé už dnes oznámili, že budou pokračovat v operaci proti hnutí Hizballáh. Právě tato organizace byla prvním dítětem revolučního Íránu a z velké části jí stvořila první generace vůdců revolučních gard. Její kompletní likvidace, kterou nyní Izrael hrozí, by rychle odhalila realitu íránské situace a mohla by vést k převratu ze strany jedné z frakcí, jež uvnitř revolučních gard existují. Je dost možné, že se celé příměří rozpadne právě na otázce Libanonu a Hizballáhu.
Mír na dva týdny
I kdyby se však tento sporný bod dokázal vyřešit, tak stále existuje příliš mnoho způsobů, které všechny aktéry zatáhnou do obnovení bojů. Vzájemné neshody okolo Hormuzu by se ještě daly vyřešit dohodou o sdílení nových příjmů či zásahem zahraničního zprostředkovatele, ale íránská neochota přiznat ztrátu jaderných kapacit a balistického programu naznačují, že v těchto zásadních bodech odmítnou ustoupit americkým nárokům. Donald Trump může prohlašovat, co chce, ale pokud nedosáhne ani těchto základních cílů, tak bude všem jen pro smích a dobře to ví. Teherán nemůže kvůli své vnitřní situaci ustoupit a Američané už do této války příliš investovali na to, aby odešli s nepořízenou.
Aby se příměří podařilo udržet, musela by jedna ze stran ustoupit ze svých jasně daných pozic, což je u egoistického Trumpa a ideologicky fanatických vládců Íránu nejen extrémně nepravděpodobné, ale také osobně nebezpečné. O hrozbách, které čekají tyrany v Teheránu, jsem se už zmínil, ale Trump je jen půl roku od voleb do Kongresu, jež ho mohou zbavit parlamentní většiny a které by těžce osekaly jeho současnou pozici. Americký prezident potřebuje jasné vítězství a to může z nepopulární války proti Íránu získat pouze kompletním prosazením svých podmínek a finálním řešením dlouho trvající krize ve vztazích mezi oběma státy.
První známky nestability celé dohody se ukazují už dnes. Íránská média mluví o pokračujících izraelských útocích v Libanonu jako o porušení příměří a arabské státy ohlásily, že proti nim Teherán vypálil další rakety a drony. Jednání tak budou od začátku zasažena nejen těžkými neshodami, ale také jasnými příklady vzájemných křivd, jež celý proces přinejlepším zpomalí a možná ho kompletně potopí. Špatnou zprávou také je, že za USA budou jednat prakticky ti samí diplomaté jako před dvěma měsíci v Ománu, jež jsou Íránem bráni za podvodníky a lháře. Ani tento faktor vskutku nepomáhá šancím na mír či trvalé příměří.
Co jsou tedy pravděpodobné scénáře? Rozpad příměří v průběhu následujících dnů a týdnů je silně pravděpodobný, ale možná je i polo-funkční dohoda, která jednání nadále prodlouží a povede k méně aktivní fázi bojů, jež se především soustředí na Libanon. Taková situace však rozhodně nebude mírem a i kdyby trvala dlouhou dobu, tak nevyhnutelně vyústí v pozdější obnovení války. Před 100 lety řekl francouzský maršál Foch po konci 1. světové války, že mírová smlouva z Versailles není ničím jiným než příměřím na 20 let. Bude potřeba veškeré štěstí na světě, aby současný klid zbraní vydržel 20 dní.
Zdroje a další četba:
EISENBERG, Carolyn Woods: Fire and rain: Nixon, Kissinger, and the wars in Southeast Asia. New York: Oxford University Press, [2023], ©2023. xi, 615 stran, 1 nečíslovaná strana obrazových příloh. ISBN 978-0-19-763906-1.
RAVID, Barack: Iran ceasefire clouded by confusion, contradictions. 8. 04. 2026, Axios, https://www.axios.com/2026/04/08/iran-ceasefire-questions-strait-lebanon
YEUNG, Jessie: The US and Iran have agreed a ceasefire, with talks to bridge the gulf between them. Here’s what to know, 8. 04. 2026, CNN, https://edition.cnn.com/2026/04/08/middleeast/us-iran-ceasefire-explainer-war-intl-hnk
