Článek
Americké volby se postupně rozjíždějí a získávají čím dál více české a celoevropské pozornosti. Obzvlášť letošní vyzyvatel a bývalý prezident Donald J. Trump zaujímá přední stránky čím dál častěji. Tak už tomu je od roku 2016 a stále se opakují ta stejná témata. Obzvlášť obavy z Trumpovy loajality vůči evropským spojencům jsou už dlouho silným tématem. A opravdu je pravdou, že Donald Trump se od Evropy odvrací. Není v tom však sám. Stejně tak činili všichni američtí prezidenti od roku 2008. Někteří o tom otevřeně mluví a u jiných je to evidentní v jejich akcích. Chystá se nás USA opustit? Nebo se pouze posouvají americké priority? A v čem je Trump unikátní?
Pivot, který nikomu nevychází
„Spojené státy americké vždy byly a vždy budou pacifickým státem.“ To pronesl ve svém projevu ze svého projevu dne 17. listopadu 2011 v australském parlamentu prezident USA, Barack Obama. Bylo to součástí jeho již delší dobu plánované geopolitické změny. Poslední američtí vojáci se stahovali z Iráku a Obama věřil, že se brzy podaří také stažení z Afghánistánu, což se prokázalo jako velmi krásný, ale také nereálný sen. Přesto se Obamovi v zahraničí dařilo a chtěl uspět znovu. Tentokrát to měla být reorientace USA na pacifický region, kde rostla nová čínská hrozba, kterou Obama považoval za jediný vážný projev. Pro připomínku se v té stejné době snažil o jednání s Ruskem a v prezidentské debatě roku 2012 označil nápady svého protivníka, Mitta Romneyho, které chtěly konfrontovat Rusko za zastaralé.
Obamova strategie byla ve většině ohledů vrchol idealismu. Jeho plán nebyl pouze geopolitickou reorientací, ale protlačování integrace, spravedlnosti a míru. Větší role USA měla omezit konflikty mezi místními státy a ukázat sílu demokratického systému, který by oponoval čínské autokracii. Kvůli tomu se také Obama snažil vycházet především s demokratickými státy a vyhýbal se kontaktu s tradičními spojenci v regionu jako například Thajskem, které od roku 2012 vedla vojenská junta. Obama byl vždy optimista s velkými ambicemi a jeho pivot (v překladu by nejblíž byla otočka na jiný cíl), měl ukončit špatné pocity, které v USA vznikly po invazích do Iráku a Afghánistánu.
Přichází tedy poměrně jasná otázka, a to jak se Obamovi podařilo uspět. Je to velmi zajímavý mix polovičních triumfů a porážek. Například přesun amerických vojsk do Pacifiku, kde dle prezidenta mělo nově sídlit až 60 % amerických vojenských sil, bylo z velké části naplněno především díky uvolněným jednotkám z blízkého východu, a ne díky nějakým prudkým odklonům od Evropy, a to přes Obamovu rétoriku vůči Rusku, které se snažil spřátelit například odmítnutím dodávek vojenských zbraní na Ukrajinu po anexi Krymu.
Se státy v regionu navíc rychle ztratil značnou část respektu díky neochotě se silně postavit Číně, a to například ve sporech v jihočínském moři. Nepřátelské vztahy, které měl Obama například s filipínským prezidentem Dutertem kvůli lidským právům také nepomohly. Ale přes selhání v konkrétních cílech dokázal Obama posunout americké uvažování. Pivot k Pacifiku, nebo alespoň jeho koncept, byl populární u mnohých politiků na obou stranách americké politiky.
Posun americké pozornosti by roku 2016 pokračoval ať už by vyhrál kterýkoliv kandidát. Hillary R. Clinton byla jednou z hlavních podporovatelů této Obamovi strategie. Ale nástup Donalda Trumpa změnil jeho formu. Obama se možná řídil vysokými ideály a velkými vizemi, ale pro Trumpa byl důležitější zisk z každé jednotlivé akce. Od začátku své kampaně mluvil o nutnosti amerických spojenců platit více za svou obranu a tato slova vzbudila hněv jak v Evropě, tak v Asii. Ale nakonec byla překvapivě úspěšná. Jižní Korea a Japonsko dosáhly nových dohod s USA a Trump také znovu začal jednání s Filipínami a Thajskem. A v Evropě se sice mluvilo o hrozbě odchodu USA z NATO, ale Trump se hlavně provinil novou obchodní válkou s EU o cla. Roku 2019 dokonce obranu Evropy posílil, když souhlasil s prodejem zbraní Ukrajině.
Změnilo se tedy něco reálně pod Trumpem? Určitě v rétorice, ale u toho zůstala většina jeho radikálních plánů. Zde se zaslouží vysvětlit jeden zásadní fakt. Přes všechny jeho radikální projevy není Trump ideolog. Je to především businessman a člověk se silným pudem sebezáchovy. Tyto rysy mu pomohly vyhrát nejprve stranické primárky a později také hlavní volby roku 2016. Rétorické útoky na NATO a spojence, kteří neplatí dost peněz na obranu (což je většinou pravda), byly skvělé návnady na voliče.
Reálné akce během Trumpova prezidentství sice pivot v některých ohledech splňovaly, ale přítomnost amerických vojáků v Evropě nebyla zasažena prakticky vůbec. Trump se stejně jako Obama zaměřil na Čínu, ale kompletně neignoroval ani evropskou frontu. Největší ránou pro trans-atlantické vztahy byly především změny v americké celní a obchodní politice. S nimi také zápolí současný prezident USA Joe Biden, který se může zdát jako protiklad svých předchůdců se svým zaměřením na Ukrajinu. Opak je však pravdou.
Biden a zrychlení procesu
Evropská politika prezidenta Bidena se od začátku staví na zlepšení proti Trumpovi. V mnoha ohledech jde však o nové rétorické divadlo. Joe Biden už několikrát ukázal, že je oddán pivotu na Pacifik a učinil pro tento krok dost možná nejvíc ze všech amerických prezidentů. Učinil tak i za cenu poškozených vztahů s evropskými státy. Za nejlepší příklad slouží nová bezpečnostní smlouva s Austrálií, která sice prohloubila vztahy mezi oběma státy, ale také vedla k diplomatickému sporu s Francií, kterou smlouva stála vysoce cenné zbrojní kontrakty. Co se obchodních sporů týče, Biden pozastavil Trumpova nová cla, ale k nové dohodě s Evropou nedošlo. Obchodní válka tak vyřešená není, ale pouze vstoupila do stádia dočasného příměří. Biden znamená dočasné rétorické příměří, ale jeho akce ukazují pokračování trendu. Především ty v Asii.
Co se Asie a Pacifiku týče rozhodl se Biden pro velkou ofenzívu. Čtyři měsíce po nástupu do úřadu (květen 2021), vyhlásila jeho administrativa tento region za nejvýznamnější oblast pro americkou zahraniční podporu. Biden sice nasadil Obamovu rétoriku a mluví o boji autokracie a demokracie, ale ve svých reálných krocích ukazuje, že má stále instinkty politiky studené války. Například s komunistickým režimem ve Vietnamu vedl aktivní a přátelská jednání, která vyústila ve zvýšení vzájemného obchodu a plány na silné strategické partnerství. Biden se také zaměřil na spolupráci s často ignorovanou mezi-vládní organizací ASEAN (Sdružení národů jihovýchodní Asie), jehož členové jsou přirozenými spojenci USA proti Číně. Biden také pomohl se založením zbrusu nového společenství, Indo-pacifického hospodářského rámce, které sdružuje 14 států Indo-pacifického regionu. V mnoha ohledech se jedná o výsledek, za který patří chvála i Biednovím předchůdcům, ale role současného prezidenta se nedá popřít.
Ve všech těchto diskuzích se musíme vrátit také k hlavním současným krizím. Ukrajina hrdinně vzdoruje ruské agresi už skoro dva roky, a to se značnou pomocí západu. Je však otázka, jak dostačující tato pomoc je. Zde nejde Bidena plně vinit ze selhání a velkou část vinny nesou také republikánští členové kongresu, kteří v poslední době blokují jakoukoliv novou pomoc, ale neochota posílat větší množství zbraní, než je pro přežití Ukrajiny nezbytně nutné, byla v USA přítomná od začátku. Částečně za to pravděpodobně mohou absurdní americká očekávání o rychlém ruském vítězství, ale důvodů je více.
Rusko je v současné době již značně oslabené, ale neutrpělo definitivní a silně ponižující porážku. Ta by spolu s ekonomickými následky konfliktu lehce mohla Rusko dostat plně do čínské sféry vlivu. To je pravděpodobně nevyhnutelná ruská budoucnost, ale kdy se odehraje je stále nejisté. Pro USA, které se zaměřuje na sílu Číny, se může jevit daleko rozumnější dlouhé a postupné ruské vykrvácení než rychlá porážka. Také se může jednat o následek Bidenovích zkušeností s Afghánistánem v 80. letech a přesvědčení o nemožnosti porazit Rusko rychle a rozhodně. Jak velkou roli hrál Pacifik v americkém rozhodování o Ukrajině se pravděpodobně s jistotou dozvíme až za několik desítek let.
Součástí celého pivotu se také nevyhnutelně stalo opouštění blízkého východu, které ironicky vedlo k posílení hlavního amerického rivala. To bylo po neoblíbených válkách prezidenta Bushe mladšího pravděpodobně nevyhnutelné, ale míra ústupu je opravdu zarážející. Ústup z Iráku vytvořil prostor pro vytvoření ISIS a o afghánském fiasku se snad ani není potřeba bavit. I tradiční spojenci jako Saudská Arábie se po neshodách s Washingtonem rozhodli raději jednat s novým hráčem v regionu, Čínou. Je zajímavé, že Joe Biden ve stejnou dobou, kdy jednal s Vietnamskými autokraty odsuzoval porušování práv v Saudské Arábii, což opět ukazuje celkovou neochotu zabírat se regionem. Čína prostor nadšeně vyplnila a velmi rychle vyjednala několik smluv mezi místními státy (např. normalizační dohoda mezi Saudskou Arábií a Íránem). Částečný návrat americké pozornosti způsobil až útok na Izrael, ale i zde se v USA ozvala mnohem silnější veřejná opozice než v předchozích konfliktech, které zahrnovaly Izrael.
Zdá se tedy, že se američtí prezidenti bez ohledu na stranickou příslušnost přiklonili k novému pohledu na zahraniční vztahy. Přístupy a metody jsou jiné, ale v některých případech pouze minimálně. Například Indie, která za studené války platila za stát přátelský vůči SSSR se stala cílem americké diplomatické ofenzívy, která začala už za prezidenta Bushe mladšího. Obama, Trump i Biden v ní pokračují pouze s minimálními rétorickými rozdíly. Indie je vzhledem k dlouho trvajícímu nepřátelství s Čínou této nové alianci velmi otevřená a USA se po stažení z Afghánistánu nemusí už tolik starat o odpor Pákistánu, který se navíc propadá do čím dál hlubší politické krize. Pivot je možná nedokonaný a neperfektní, ale americkou pozici v Pacifiku postupně jasně posiluje. Jak však do budoucna zasáhne Evropu?
Evropská bezpečnostní budoucnost
Vypořádejme se nejprve s otázkou, která začíná tento článek. Opustí Trump Evropu? Šance je minimální, alespoň v ohledu vystoupení z NATO. Takový krok by stále našel mnoho odpůrců v rámci republikánských členů kongresu, a navíc nemá pro Trumpa mnoho výhod. Místo nějakého odchodu může mnohem lépe využít své členství, a to vyhrožováním a cílenou pomocí pouze pro některé státy. Téměř určitě by po Trumpově znovuzvolení znovu začala pozastavená obchodní válka, což by vzhledem k ukrajinskému konfliktu mohlo vést k vážným problémům pro naší ekonomickou situaci. A Ukrajina? Zde je Trumpův plán po znovuzvolení dost nejasný. Ve svých volebních příslibech se zaměřuje na Čínu a o Ukrajině jen občas něco vykřikne. Bude záležet na tom, zda se mu bude vojenská pomoc zdát výhodná pro jeho jiné krátkodobé cíle.
Z NATO nebude určitě vystupovat ani Joe Biden a může se tedy zdát, že je naše bezpečnostní situace stabilní. To je však pouze pravda z krátkodobého hlediska. Trump a Biden budou důležitými hráči už jen pár let a nové generace amerických politiků jsou často mnohem radikálnější. Pivot do Asie je u nich populární a Evropa spíše otravná. Rusko je mnohem vzdálenější hrozbou než Čína a Tchaj-wan je mnohem cennější než Ukrajina. Následující dekády mohou velmi rychle přinést americké prezidenty, kteří nebudou opouštění NATO brát za rétorickou hru, ale za seriózní plán. Je nejvyšší čas začít zjišťovat, zda je Evropa schopná chránit sama sebe. A vyhlídky nejsou zrovna ideální, a to obzvlášť u států jako Německo, jehož vláda sice naslibovala velké zvýšení výdajů na obranu, ale tyto sliby se rychle ukázaly jako prázdné.
Amerika nás zatím neopouští, ale je nejvyšší čas se touto variantou začít vážně zaobírat. Vladimír Putin nám jasně ukázal, že nežijeme v éře věčného míru, jak si mnozí přáli, ale v čím dál více nebezpečné době. Vyšší výdaje na zbrojení, silnější armádní integrace či alespoň snaha udržet na naší straně americkou podporu co nejdéle to jde. To jsou některé, ale zdaleka ne jediné, možnosti, které může Evropa v následujících dekádách použít. Žádný trend není nezvratitelný a USA může projít mnoha změnami, které dnes nemůžeme předpovídat. Asi nejdůležitější, co by si z tohoto článku měl člověk zapamatovat je rozdíl mezi rétorikou, a to obzvlášť tou volební a skutečnými politickými rozhodnutími. Rétorika může rozhodnutí ovlivnit, ale rozhodnutí rétoriku vždy předčí ve významu.
Zdroje a další četba:
Michal Kolmaš & Šárka Kolmašová (2019) A ‚pivot‘ that never existed: America’s Asian strategy under Obama and Trump, Cambridge Review of International Affairs, 32:1, 61-79, DOI: 10.1080/09557571.2018.1553936: dostupné na: https://doi.org/10.1080/09557571.2018.1553936
Luce, E. (2023, October 4). The return of American isolationism. https://www.ft.com/content/b697b4c8-4406-43b3-b99e-f4eaa31818d4
Stránka kampaně Donalda Trumpa pro volby roku 2024: https://www.donaldjtrump.com
Wyne, A. (2023, March 14). Despite the war in Ukraine, the U.S. Pivot to Asia is accelerating. World Politics Review. https://www.worldpoliticsreview.com/us-vs-china-tensions-indo-pacific-alliance-asia-security/?one-time-read-code=195615170645526499926
Cannberský projev prezidenta Obamy 17. listopadu 2011: https://www.youtube.com/watch?v=hdqI14rBswE
