Článek
Válka Washingtonu a Izraele proti Íránu byla od počátku vedena na zcela milných předpokladech v Bílém domě, jenž si vyčaroval ideální scénář a následně nechápal, proč se realita vyvinula jinak. Po dvou měsících jednání a rostoucí íránské arogance dnes opět stojíme před další salvou v dekádách trvajícím konfliktu. Tak to aspoň vypadalo do včerejška. Dnes Donald Trump oznamuje mír, ale tímto tvrzením je málokdo ujištěn. Co se ve jménu zdravého rozumu děje mezi USA a Íránem?
Nechápající Washington
1. dubna měla skončit válka. USA a Izrael vedly více než měsíc operace proti íránskému režimu a v prvních dnech operace dokázaly zabít nejvyššího vůdce Alího Chamejního a mnoho dalších vrchních vůdců v Teheránu. Írán odpověděl raketovou baráží, jež zasáhla Izrael, americké základny a také většinu arabských států v regionu. Byla uzavřena Hormuzská úžina a světové energetické trhy se otřásly děsem, ale samotná válka pokračovala až do chvíle, kdy Trump otevřeně začal vyhrožovat kompletní destrukcí celého Íránu v historicky unikátní bombardovací kampani. To nakonec pomohlo přimět Írán, aby odsouhlasil příměří a začal jednat.
Donald Trump od začátku počítal, že se Írán bude vyvíjet jako jeho nedávná operace ve Venezuele. Tam došlo k odstranění diktátora a nástupu jeho viceprezidentky, jež se velmi rychle dohodla s USA na nových obchodních smlouvách a odsouhlasila politické reformy. V Íránu měl být následován podobný scénář a odstranění Chamejního by tedy umožnilo nástup více kompromisních politiků, jež by následně odsouhlasili pro USA výhodné dohody v oblasti jaderných zbraní, mezinárodního obchodu a regionálních milic. To by Donaldovi umožnilo prohlásit se za vítěze a snad i posílit svou pozici před letošními volbami do Kongresu.
Tato americká strategie se ironií osudu potýkala s nesouhlasem hlavního spojence Washingtonu, Izraele. Premiér Netanyahu a jeho okolí vedli s Íránem ostrou válku už roku 2025 a v konfliktním stavu jsou už od roku 1979. V posledních letech však strategické myšlení židovského státu čím dál více prosazuje kompletní zničení islámského režimu v Íránu, jež by dle jejich názoru definitivně zajistilo budoucí regionální bezpečnost pro Izrael. U Trumpa se však doktrína změny režimu nesetkala s pochopením a americký prezident odmítl spolupracovat s členy íránské opozice. Raději vsadil své karty na kompromis s nástupníky starého diktátora.
Írán však není Venezuelou. Obě země si jsou v některých ohledech podobné, a to včetně stavu de facto diktatury a hluboké antipatie většiny svých občanů, ale zatímco jihoamerický stát už ztratil svůj dřívější ideologický fanatismus, a i jeho vůdci jsou spíše mafiány než revolucionáři, tak v Íránu panuje pravý opak. Vrchní velení režimních sil a mocných revolučních gard je stále oddáno ideám islámské revoluce a USA s Izraelem pro ně nejsou pouze politickými, ale také ideologickými nepřáteli, jež je potřeba zničit. Tuto situaci pouze zhoršilo zabití Chamejního, jež byl prohlášen za mučedníka a nahrazen svým synem Modžtábou, který patří mezi zastánce nekompromisního islamismu.
Koho přesně si Donald Trump představoval jako přijatelného nástupce, není jasné, ale nastal pravý opak. U moci jsou pomstychtiví veteráni, jež si navíc jsou dobře vědomi toho, že nemohou s Američany nijak kompromisovat. Jejich zbývající podpůrci uvnitř Íránu jsou otevření ve své nenávisti k vrahům nejvyššího vůdce a příliš umírněná dohoda o míru by mohla režim zbavit jeho posledních podporovatelů a způsobit vnitřní puč. A tak se rozhodli nasadit vyčkávací linii, během které otestují nepřátelskou jednotu a sílu. Obojí se mělo ukázat jako nedostatečné.
Cesta zpět k válce
Vyjednávání v pákistánském Islamabádu se od počátku nesla ve velmi podivném duchu. Dle některých zdrojů se původní příměří povedlo vyjednat hlavně proto, že Pákistán nalhal Teheránu i Washingtonu, že druhá strana přijala jeho požadavky, což by následné zmatky při samotných jednáních dost vysvětlovalo. Americké požadavky byly nepřítelem kompletně odmítnuty a Írán v reakci předložil de facto návrat ke staré jaderné dohodě z roku 2015, jež by však byla ještě více výhodná vůči Teheránu. To zase odmítl Trump, který pravidelně kombinoval výhrůžky se sliby, ale dost otevřeně prohlašoval, že nechce znovu začít válčit.
Tento nový názor přišel z Bílého domu hlavně kvůli hluboké nepopularitě, kterou si konflikt v USA získal. I někteří protrumpovští republikáni porovnávají celou záležitost s nechvalně proslulou válkou v Iráku a Trump se čím dál více propadá v průzkumech veřejného mínění. Na tuto notu hraje i Írán, který vypouští propagandu na ovlivnění západního myšlení a do toho se otevřeně chvástá tím, že už v podstatě vyhrál na diplomatické úrovni. S každým uplynulým týdnem se íránská rétorika čím dál více radikalizovala, zatímco Trump pokračoval ve svých nejasných výkřicích a evidentně neměl chuť znovu obnovit boje.
Je to trochu, jako by se vrátila válka ve Vietnamu, kde sice Američané vojensky často vyhrávali, ale nakonec byli přinuceni se stáhnout kvůli domácímu mínění. Rozdílem je fakt, že intervence v Asii byla několik let populární a USA na ni zanevřely postupně. Boj s Íránem byl od začátku brán jako chyba. Analytici už dnes mluví o tom, že Trump měl jen dva účinné scénáře. Buď vůbec nezačínat válku, anebo zahájit plnou intervenci s cílem svrhnout režim. Polovičaté řešení, které nakonec nasadil, pouze umožnilo Íránu, aby znovu stabilizoval svou vnitřní situaci a začal Američany přemáhat u jednacího stolu.
Mezitím však válka nekončila v Libanonu, kde Izrael a teroristické hnutí Hizballáh nadále vedly krvavé boje, a to i přes snahy Íránu a USA situaci uklidnit. Trump se dokonce ostře pohádal s izraelským premiérem a začal mu vyhrožovat koncem podpory pro židovský stát. Tato podpora je mimochodem hlavním důvodem pro samotný začátek války a její ukončení je jednou z mála věcí, jež by mohla vyvolat skutečnou republikánskou vzpouru proti Trumpovi. 8. června pak náhle přišel nový íránský útok na Izrael, který byl zahájen ve jménu Hizballáhu. Izrael odpověděl další vlnou útoků a Donald Trump na obě strany impotentně řval, aby přestaly bojovat.
A tak se dostáváme k 10. červnu, kdy už i sám Trump dospěl k názoru, že ho Írán nebere vážně a jednání pouze zdržuje. Americké letectvo spustilo novou sérii úderů, které mají být dle prezidenta pouze předzvěstí toho, co Írán čeká v případě neuzavření dohody. Otázkou je, zda může i sám Trump ještě věřit, že se současným režimem nějakou dohodu vyjedná. Teherán totiž opět reaguje válečnou rétorikou a útok prohlašuje za další důkaz o tom, že s USA není možné uzavřít mír.
Otočka za pět minut dvanáct?
Pouhé tři hodiny před tím, než měla začít nová vlna amerických útoků, oznámil Bílý dům, že triumfoval na diplomatickém poli. Donald Trump prý úspěšně zastrašil novou vojenskou eskalací své íránské protivníky a podařilo se mu získat smlouvu, jež uvolní Hormuz, zajistí dobré jaderné podmínky a dá regionu trvalé či alespoň dlouhodobé příměří. Americké jednotky se vrátí domů a další jednání určí konkrétní body postupu, jež se bude de facto rovnat íránské kapitulaci. USA jasně vyhrály a voliči by za to měli současného prezidenta a jeho spolustraníky dobře odměnit v budoucích volbách. Vše, co Trump slíbil, se naplnilo.
Tomu by možná i šlo uvěřit, kdybychom neměli informace i o Íránu. Tamní přední vůdci otevřeně popřeli, že je dohoda hotová, a dali jasně najevo, co si představují pod případnou smlouvou s Američany. Ti by se v ní museli vzdát části svých vojenských základen, ustoupit ze svých požadavků na odzbrojení proíránských milic a navíc by museli dovolit Teheránu velké ústupky v otázce jaderné energie. Místo slov o míru pak tyto požadavky doplnili otevřenými hrozbami, dle kterých v případě odmítnutí svých požadavků opět plně zablokují Hormuz a budou ochotni dále s Američany a Izraelci bojovat.
Co se tedy sakra děje? Jednou variantou je, že se Donald rozhodl ustoupit. Chce už prostě jakoukoliv mírovou smlouvu a bude tedy ochoten ustoupit ve svých požadavcích. Írán se teď de facto chlubí tím, co brzy získá při vyjednáváních. Tomu by nasvědčoval fakt, že o novém návrhu dopředu nevěděl premiér Netanyahu, který by takové variantě tvrdě oponoval. I na Trumpa je toto však až extrémní kapitulace. V USA by byl napadán jako někdo, kdo nedokázal vyjednat ani tolik jako kdysi prezident Obama, a mnohým svým voličům by byl najednou pro smích.
Nepochopení komunikace či lživý mediátor jsou více pravděpodobné možnosti. První z nich by znamenala, že obě strany špatně pochopily, co říká ta druhá, a Trump prostě pracuje se špatnými informacemi. Druhá by se podobala roli Pákistánu při uzavření původního příměří, kdy si Trump myslel, že Írán odsouhlasil daleko lepší podmínky, než bylo realitou. A pak je tu vždy varianta, že má americký prezident pravdu a Írán se jen snaží zatajit své ponížení. V tom případě je však otázkou, zda se současný režim dokáže udržet, jelikož by ho kapitulace vůči Trumpovi mohla stát všechnu zbývající podporu.
Celá tato krize je dobrou ukázkou rychlosti mezinárodního dění. Ještě včera mluvil Trump o možném obsazení íránských ostrovů a potenciálně i o pozemní invazi. Poslední třetina tohoto článku musela být kvůli prudkému vývoji kompletně předělána a nyní místo válečných variant probírá možná vysvětlení těchto změn. Válečná budoucnost je však stále velmi možná a Trumpova nevyzpytatelnost znamená, že za pár dní může válka znovu vzplanout a eskalovat klidně až k plné americké invazi do Íránu. Co se ve skutečnosti stane, však neví skoro nikdo a definitivně to neví ani sám Trump.
Zdroje a další četba:
Wright, Thomas: The Iran Problem Trump Can’t Defer, The Atlantic, 4. 6. 2026: Online: https://www.theatlantic.com/international/2026/06/iran-war-israel-trump/687420/
Wintour, Patrick: Israel and Iran exchange strikes as Middle East crisis threatens to escalate, The Guardian, 8. 6. 2026, Online: https://www.theguardian.com/world/2026/jun/08/israel-netanyahu-airstrikes-iran-retaliation-defies-trump
Sorace, Stephen: Trump says US will strike Iran ‚very hard‘ again today, Fox News, 10. 6. 2026, Online: https://www.foxnews.com/politics/trump-says-us-strike-iran-very-hard-again-today
Sinaiee, Maryam: Iran officials threaten Hormuz escalation as Trump says deal is near, 12. 6. 2026, Iran International, Online: https://www.iranintl.com/en/202606113444
