Článek
A je tu další pokračování přemítání o tom, jak by současník s dnešními znalostmi obstál ve starověkém Římě v roce 1 našeho letopočtu. Jde o oddechové čtení pod slunečník, zamyšlení nad tím, co by, kdyby, a tak trochu i o tom, jak vlastně ve své podstatě fungují věci. V prvním díle jsme řešili, jestli bychom uspěli s výrobou střelného prachu a v druhém jsme se shodli, že lepší bude začít podnikat s destilací. Potom jsme položili základy průmyslové revoluce vynálezem kolovratu Pro dnešní díl jsem si vydláždil cestu tím, že jsem Římanům ukázal základy optiky.
Římská pošta
Každá vyspělá společnost je závislá na sdílení informací mezi lidmi a organizacemi. Ve starověku se nedalo zatelefonovat na ústředí a žádat pokyny, co dělat, když se stalo něco neočekávaného. Proto byli místodržící, místokrálové, guvernéři a další podobní úředníci, aby vládli svému území v podstatě samostatně a odváděli do centra, co bylo potřeba, peníze, vojáky, potraviny a zboží. Poslat někomu zprávu znamenalo napsat ji na pergamen a poslat s ní posla. Nebo, když zpráva byla tajná, mohl se posel zprávu naučit nazpaměť a cestovat inkognito. A i když Římská říše disponovala rozsáhlou sítí poštovních stanic (byly to velké, označované jako mansio, kde se dalo najíst a přespat, nebo jenom malé, na výměnu koně, označované mutatio), obvyklá přenosová rychlost byla pytel pošty a 80 km za den. Tedy pokud posla někdo nepřepadl, či posel sám nepřepadl ze svého koně nebo se mu nestala jiná nehoda.
A protože ani v současnosti neexistuje něco takového jako dostatečná rychlost přenosu informace, spoléhám na to, že tomu tak bylo i ve starověku a opět přicházím se svou troškou nápadů do mlýna pokroku.
Zkuste to bez poslů aneb signalizace na dálku
Ve starověku samozřejmě znali signalizaci na dálku. A budete se divit, nebyla to zase úplně primitivní věc. Začít můžeme se strážními věžemi podél Dunaje nebo na Hadriánově valu, ale tam to bylo primitivní, vidím oheň nebo kouř, znamenalo: „Pomoc, napadli nás barbaři“. Nebo když mávnu pochodní dvakrát, jdou od severu, když třikrát, jdou od jihu. Takové a podobné věci máme tendenci si spojovat se starověkem, ale byl tu řecký Polybius, velmi vzdělaný muž, který se kromě jiného zabýval i tím, jak vylepšit přenos zpráv na dálku. První věc, kterou popsal, byl Taktikův hydraulický telegraf. Takhle, ono to pracovalo s vodou, ale obecnou zprávu přes něj poslat nešlo. Princip byl v tom, že se jednalo o dva stejné válce, naplněné vodou s výpustí dole. Každý byl na jednom kopci. Do válce byla pomořená tyčka, na které byly úseky s jednotlivými událostmi typu „přijela jízda“, „pěchota“, „lodě“, „obilí“. Na jednom kopci zapálil pochodeň a pustil vodu. Na druhém kopci, jak uviděl pochodeň hořet, taky pustil vodu. Jak pochodeň zhasla, na tyčce se po klesnutí vodní hladiny objevila zpráva.
Polybios ale šel ještě dále. Rozdělil řeckou abecedu do tabulky s pěti řádky a s pěti sloupci. Potom byl vysílač vybaven dvěma skupinami pochodní, vlevo pro sloupec, vpravo pro řádek a podle toho, kolik planulo pochodní se potom určilo písmeno. Celkem velmi elegantní řešení, co říkáte.
Morseovka
Naše řešení bude ještě elegantnější. Možná jste někdy slyšeli o francouzském vynálezci Claude Chappem. Jeho optický telegraf prý pomohl Napoleonovi ovládat celou jeho obrovskou říši. Princip je prostý, jedna stanice je na dohled od druhé, tím, že se používal dalekohled to mohlo být i 25 km. Podivně lomený semafor na střeše má jednu pozici pro každé písmeno a tak předá zprávu na druhou věž a ta na třetí a tak dále. Chappe byl na začátku 19. století první, kdo zbohatl na telekomunikacích.
Něco podobného by Římané zvládli provozovat levou zadní, jak po technické, tak po organizační stránce. A já bych to vylepšil, protože mám jednu klíčovou znalost a tou je Morseova abeceda. Znáte to: „A-kát, Blý-ska-vi-ce, Cí-lo-vní-ci …“. Písmena se vejdou do čtyř pozic, čísla jich mají pět. Ale to nevadí, začal bych se signální věží jako je na úvodním obrázku. Velký kříž a na konci každého ramene terče o průměru metr, metr a půl, ze jedné strany natřeny modře a z druhé červeně. Modrá barva by byla tečka, červená čárka a otočení bokem potom nic. Jedním vrzem tak můžu poslat celé písmeno.
Věž by byla dvojmužná, jeden by se díval na vysílač a druhý by potom nastavoval patřičnou kombinaci a zároveň sledoval další věž v řadě. Pochopitelně by přitom používali můj patentovaný dalekohled, který desetkrát zvětšuje, takže vzdálenost mezi věžemi by mohla být i 15 km. Přitom vycházím z faktu, že lidské oko dokáže rozlišit předměty o velikosti asi 1 úhlová minuta. To je cca 1m na 4,5 km. Když budu mít 10× zvětšující dalekohled, můžu natáhnout vzdálenost.
Pak by to fungovalo následovně: Na věži nastavím kombinaci terčů pro písmeno a sleduji tu za sebou, jestli má nastavenou přesně opačnou kombinaci, protože to znamená, že už můj signál terče předávají třetí věži. Když je tomu tak, můžu nastavit další písmeno. Myslím si, že vyškolená obsluha, pokud bude celý systém řádně promazán, zvládne 10-12 písmen za minutu. Tedy skoro 0.8b/s. A bezdrátově. Na starověk pořádný fičák,ne?
Jediná vada je, že potmě to nebude fungovat, dokud se nevymyslí nějaký systém luceren a mlha stopne přenos kompletně.
A kdo mne podezříváte, že jsem dnešní díl napsal podle Pratchettovi Zaslané pošty: Tak ano, vinen v plném rozsahu :)
Vážení čtenáři, děkuji Vám za Váš čas, který jste věnovali přečtení tohoto článku a doufám, že se Vám to líbilo, že Vás zaujal, že jste se něco nového dověděli.
I když to přímo není materiál do pokračování knihy Tim se ptá: Proč a jak funguje vesmír, chtěl bych Vás v této souvislosti poprosit o příspěvek, který mi pomůže zajistit korektury a vydání druhého dílu, tentokrát pod názvem: Tim se zase ptá: Proč a jak funguje vesmír.
