Článek
Roku 2008 se po dlouhém ruském naléhání rozhodla německá vláda nepodpořit urychlené přijetí Ukrajiny a Gruzie do NATO. V případu druhé zmíněné země přišel ruský útok na ni o 6 měsíců později, u Ukrajiny to trvalo 6 let. I kvůli této události by Angela Merkelová měla být velmi ráda za fakt, že laťka pro nejhoršího německého vůdce je historií dána hodně vysoko, ale především se jedná o otázku toho, co Evropa umožnila svojí neochotou a zbabělostí. Dnes máme šanci se této chybě vyhnout či ji zopakovat a opět trpět z jejích následků.
Nejmodernější armáda
Pokaždé, když je možnost ukrajinského členství v Severoatlantické alianci zmíněna, vynoří se ty samé námitky. Příliš to rozzuří Rusko! Žádná země s teritoriálními spory nesmí do aliance! Zbytek zemí z toho bude mít pouze novou hrozbu, ale žádné výhody! První bod, tedy ruská reakce, je v různých formách skloňován už od 90. let. Je nejvyšší čas uvědomit si, že už je absolutně jedno, jak se Evropa a NATO vůči Ukrajině zachovají. Putinův režim nás každopádně bude vnímat jako nepřítele a držitele historicky ruských území. Členství v NATO ovlivní Rusy pouze tím, že bude varováním proti nové invazi a signálem nové ochoty bránit náš kontinent.
Přes lepšící se frontovou situaci je pravděpodobné, že Rusko i po válce bude okupovat legálně ukrajinská území. Žádné stanovy NATO však nemluví o nutnosti nemít teritoriální spory. Řecko a Turecko byly do aliance přijaty přes vzájemné spory. Portugalsko a Francie vstoupily dokonce i přes aktivní koloniální konflikty, a to i v oblastech, kde NATO teoreticky operovalo. No a Západní Německo se připojilo k NATO i přesto, že otevřeně chtělo znovu sjednotit celou svou vlast, tedy jít do války s Varšavskou smlouvou a SSSR, a stále si nárokovalo historicky německé regiony v Polsku. Územní spory jsou výmluvou, kterou možná využijí některé státy, ale není to žádná trvalá bariéra.
Zcela nejabsurdnější je námitka, že NATO a jeho členské státy nic nezískají ukrajinským členstvím. Už samotná geografická pozice napadené země je obrovskou výhodou, a to i v případě, že by si Moskva udržela všechna dnes okupovaná území. Ukrajinské přístavy posilují alianční kontrolu nad Černým mořem, zatímco její letiště nabízejí základny v přímé blízkosti důležitých jižních regionů Ruska. Prodloužení hranice s Běloruskem by bylo tvrdým varováním pro Minsk, aby nedovolil další využití svého území Moskvou, což by kompletně zničilo ruskou hrozbu vůči klíčovému Suvalskému koridoru, a tím by odsoudilo k rychlému pádu Kaliningrad.
Dále bychom dostali příležitost plně zapojit ukrajinskou armádu do válečné strategie naší aliance. Více než 100 bojujících brigád tvořených statisíci vojáky, jež dnes mají více válečných zkušeností než jakákoliv jiná alianční armáda. Jsou to navíc zkušenosti z velké konvenční války, kterou alianční armády reálně nezažily od invaze do Iráku roku 2003. Nové metody v nasazení tankových sil, velkých pěchotních formací a propojení jednotlivých armádních složek by byly vysoce užitečné. Ukrajina navíc disponuje výborným důstojnickým sborem, jehož teoretické a praktické zkušenosti prostě a jednoduše nejde najít nikde jinde.
Až absurdně vysoká je nová technologická síla Ukrajinců. Andrej Babiš v minulém týdnu několikrát mluvil o potřebě rozvinout dronové a protidronové síly, což je ironie, když jeho ministři v té samé chvíli brojili proti národu, jenž v této oblasti dělá největší pokroky. Kyjev vede už několik měsíců obrovskou dronovou kampaň, ve které z dříve samostatných útočníků stvořil letecké flotily, jež si mohou vybírat, jaký ruský cíl zrovna zničí. Nové modely, metody a plány jsou neustále vyvíjeny a Ukrajina je nesporným vůdcem v novém zbrojním závodě o to, kdo nejlépe využije tuto zbraň nové éry.
Hráz proti Rusku
Zbytek světa si už této nové reality všímá. Arabové, kteří byli těžce zaskočeni íránskou dronovou ofenzívou, jsou zčistajasna nadšenými podporovateli Kyjeva a nabízejí velké částky za šanci okopírovat ukrajinské metody. V nedávné dohodě prezident Zelenskyj odsouhlasil, že pomůže arabským státům, především Saúdské Arábii, vyrobit až 10 000 dronů k nasazení proti budoucí íránské hrozbě. Potenciál Ukrajiny vnímají i Američané, kteří především touží po jejích nerostných surovinách. A státy na Kavkaze a ve Střední Asii doufají, že od Kyjeva získají za vysokou finanční podporu rady, jak se případně ubránit Rusům. NATO nemusí nic platit. Ukrajina je nám za členství ochotná dát přístup ke všemu, co dnes drží.
Míra propojení vojsk NATO je často podceňována. Společné plánování, cvičení důstojníků a pravidelná armádní cvičení vytvářejí na světě málokdy viděné šance propojit technologie, taktiky a znalosti mnoha jednotlivých kultur. Ukrajinská armáda může do tohoto mixu přispět ohromnou měrou a díky válce přichází se zcela unikátními nápady. Nedávno se například začaly používat pozemní drony, na které jsou přidány dálkově kontrolované zbraně, což vytváří obdobu tanku, jenž je velmi jednoduché vyrobit a může být plně kontrolován z bezpečné vzdálenosti. Zní to jako sci-fi, na Ukrajině je to realita.
Moskva si je ukrajinského potenciálu v NATO dobře vědoma a snaží se tuto myšlenku pohřbít všemi sobě dostupnými metodami. Ruská propaganda je od začátku zaměřená na imaginární hrozbu, kterou prý je šíření NATO, a diplomaté Putinova režimu při každé příležitosti mluví o nutnosti zastavit tento proces. Při nedávných mírových jednáních byla ukrajinská neutralita, tedy nepřipojení k NATO, jednou z klíčových podmínek východního agresora a je snadné vidět proč.
Především však ukrajinské členství v naší obranné alianci konečně plně přesvědčí Evropu o tom, že je dalším cílem Ruska. Přes všechny proslovy o tom, jak si evropští státníci uvědomují potenciální hrozbu z východu, tu stále existuje jistá naděje, že Moskva v dalším konfliktu znovu napadne pouze Ukrajinu. Zbytek Evropy by se pak zase mohl vyhnout plnému konfliktu. Realitou však je, že Rusko už má jasno v tom, jak obtížné je bojovat proti Kyjevu. To samé však neplatí o baltských státech, Turecku či Finsku, jež jsou stejně pravděpodobnými a možná i více pravděpodobnými cíli příští ruské agrese než Ukrajina.
Posun NATO na východ by konečně uvědomil i tyto osoby o faktu, že další válku už Evropa bude muset pravděpodobně vybojovat sama. Je to také jedna z mála metod, jež může dalšímu konfliktu zabránit. Rusko je státem, který pouze uznává sílu. Pokud se Ukrajina stane součástí Severoatlantické aliance, a to přes všechny východní výhrůžky, tak bude Moskvě daleko lépe jasné, že se něco změnilo v myšlení Západu. Už bude daleko méně jisté, zda se odhodlá k další operaci, zvlášť pokud by bylo jisté, že kvůli ní bude znovu muset bojovat s Kyjevem. Západní země by možná s pomocí Baltu či Finsku váhaly, ale Ukrajina by určitě šla do boje za své nové spojence.
Smutná či nadějná realita?
Co je tedy problém? V roce 2024 unikly do médií informace o zemích, jež oponují ukrajinskému členství v NATO. USA svou pozici téměř určitě nezměnily a chování jejich prezidenta ukazuje na snahu dát Rusku oběti výměnou za klid a nijak se nezavazovat vůči Kyjevu. Washington chce maximálně dát podobné záruky, jako Ukrajina dostala roku 1994 výměnou za vzdání se jaderných zbraní, které se v letech 2014 a 2022 ukázaly jako zcela bezcenné. I v případě rapidních politických změn v USA po příštích volbách je nejisté, že by taková změna přinesla posun v otázce ukrajinského členství, kterému oponoval už Joe Biden.
V Evropě však také stojí skupina států, jež se proti této změně dlouhodobě staví. Slovensko a Maďarsko tak dlouhodobě činily kvůli alianci s Moskvou, což se však v případě druhé země možná konečně změní. Pak jsou tady pacifistické země, které se bojí jakéhokoliv konfliktu, mezi něž patří především Belgie a Španělsko. Také země jako Slovinsko jsou k této možnosti spíše neochotné, ale mnoho z nich by ji odsouhlasilo v případě pohybu výše. Oním výše je Berlín, kde se celá otázka už dlouho otáčí a tamní vláda už několikrát změnila pozici. Kancléř Merz je sice více otevřený další podpoře pro Ukrajinu, ale jeho pozice k jejímu vstupu do NATO je velmi opatrná.
Počet oponentů může navíc rychle vzrůst. Politické posuny v Rumunsku a Bulharsku nejsou pro Kyjev nijak příznivé a příští rok budou také volby ve Francii, kde má historicky proruská krajní pravice šanci získat úřad prezidenta. A pak je tu také Česká republika. Náš premiér křičí o tom, jak miluje mír. Koaliční partneři buď aktivně kopou do Ukrajinců, či zbožňují každý krok Donalda Trumpa a volají po americkém míru. Šance na to, aby Kyjev skutečně do NATO vstoupil, se nezdají nijak dobré a mohou se brzy ještě více zhoršit. O to větší pak budou škody, které Evropa zažije.
Všem nadějím však zdaleka není konec. Politické mínění je věcí extrémně ohebnou a pozice evropských státníků se za posledních několik let skutečně posunuly pozitivním směrem. USA navíc čím dál méně působí na místní záležitosti a jejich opozice nemusí dlouhodobě znamenat tolik jako doposud. Vladimír Putin odmítá ukončit válku a s čím dál větší zoufalostí a barbarstvím vede svou katastrofickou agresi. To je sice velkou lidskou tragédií, ale pravidelně to Evropě ukazuje, čemu na východě čelíme. Pokud chceme být na tuto hrozbu do budoucna co nejlépe připraveni, Ukrajina musí do NATO.
Zdroje a další četba:
Grod, Paul: Five reasons why Ukraine should be invited to join NATO, Atlantic council, 11. 7. 2024, Online: https://www.atlanticcouncil.org/blogs/ukrainealert/five-reasons-why-ukraine-should-be-invited-to-join-nato/
EU needs to integrate Ukraine in defence union, Kubilius says, Reuters, 23. 6. 2026, Online: https://www.reuters.com/business/aerospace-defense/eu-needs-integrate-ukraine-defence-union-kubilius-says-2026-06-23/
Baker, Sinéad: Ukraine is putting weapons stations on ground robots to make ‚small tanks‘ that hunt Russia's infiltration teams, Business insider, 19. 6. 2026, Online: https://www.businessinsider.com/ukraine-turning-robots-mobile-weapons-hunt-russia-infiltration-groups-2026-6
Denisova, Kateryna: At least 7 countries resisting Ukraine's NATO membership invitation, Politico reports, Kyiv Independant, 24. 10. 2024, Online: https://kyivindependent.com/at-least-7-countries-resist/
