Článek
Pákistánské volby pravděpodobně mnoho z vás zaznamenalo. O volebních podvodech a těžké povolební situaci psalo mnoho autorů mnohem známějších než já. Ale málokdo psal o hlubokých kořenech této krize, která sahá prakticky ke vzniku samotného Pákistánu. Kdo je vlastně Imran Chán a proč dokázal tak uchvátit svou zemi? Kdo jsou staronoví vládci země, jejichž příbuzní drží moc s několika přestávkami už od 70. let? A jakou roli hraje mocná pákistánská armáda? Tyto a další otázky vám snad tento článek trochu přiblíží.
Armáda vždy sleduje
Od své nezávislosti roku 1947 existovalo v Pákistánu pouze velmi málo jistot. Kromě nepřátelských vztahů s Indií, které jsou prakticky nevyhnutelné kvůli vzájemné historii, je nejvyšší jistotou role armády. Ta stihla provést první převrat už v první dekádě existence státu a poprvé se na delší dobu dostala k moci v letech 1959 až 1969. Po ní přišla éra demokracie pod vládou Zulfikára Bhutta, který dokázal kombinovat socialistickou a islámskou rétoriku, podporu pro pozemkovou reformu a vlastnictví nejvíce půdy v celé zemi a podporu demokracie s volebními podvody. Zulfikár stihl mezi lety 1971 a 1977 zavést několik reforem, upevnit svou moc v domovském regionu Sindh a stvořit jednu hlavních politických sil Pákistánu, Pákistánskou lidovou stranu (PPP).
Pochybné volby roku 1977, které Bhutto tvrdil, že vyhrál s více než 60% podporou, však otevřely dveře armádě, která provedla převrat. Bhutto ze začátku zkoušel jednat, ale pak se pokusil o vlastní návrat k moci. Na to armáda zareagovala rychlým procesem, na jehož konci byl Zulfikár Bhutto shledán vinným a popraven. Nový vojenský vládce Zia-ul-Haq stál za pákistánskou podporou pro radikální proti-sovětské skupiny v Afghánistánu, snahou o tvrdou islamizaci země a posílením vztahů s USA. Pod jeho patronáží také začala růst druhá významná politická síla v Pákistánu, později známá jako Pákistánská muslimská liga (PML), pod vedením Naváze Šarífa. Zia plánoval velmi dlouhou vládu, ale nesouhlasilo s ním letadlo, ve kterém roku 1988 při nehodě zemřel.
S uklidňující se studenou válkou a rostoucím americkým a veřejným tlakem se armáda rozhodla pro návrat k demokracii. Volby roku 1988 byly prvním z mnoha střetů dvou hlavních rodin pákistánské politiky. Náváz Šarífa, který měl hlavní podporu mezi více konzervativními občany a ve svém domovském regionu Paňdžábu, si držel podporu armády. Proti němu se postavila dcera popraveného Zulfikára, Bénazír Bhuttová, která měla podporu u liberálu a socialistů a také v domovském Sindhu. Volby roku 1988 vyhrála Bénazír, ale už o dva roky později ji vystřídal Náváz. O tři roky později byla Bénazír znovu u moci a snažila se o novou více sekulární politiku, která by více podporovala ženská práva. V zahraničí naopak podporovala islamistické skupiny a za její vlády začala mohutná podpora pro nově zrozený afghánský Tálibán. Kvůli podezření z vraždy vlastního bratra a zběhnutí bývalých spojenců přišla roku 1996 o funkci premiérky a Šáríf se opět vrátil k moci.
Ten se ovšem opět neradoval dlouho. Roku 1999 vypukla krátká válka s Indií. Jak velkou roli hrál v jejím vypuknutí Šáríf a zda vůbec o začátku operací věděl je nejisté, ale následně na něj spadla vina za ponižující porážku, kterou Pákistán utrpěl. Spolu s přikloněním USA k Indii to vedlo k premiérově panice. Strach z vojenského převratu vedl k pokusu o odvolání náčelníka generálního štábu Parvíze Mušarafa, který zareagoval provedením skutečného puče. Náváz Šáríf byl souzen a málem armádou popraven, ale nakonec se odsouhlasil jeho odchod do exilu. Přišla nová vojenská vláda, která pod Mušarafem neochotně spolupracovala s americkou intervencí v Afghánistánu a pokoušela se držet střední linii v otázkách vnitřní politiky a náboženství. Mušaraf se však postupně dostával pod stále větší tlak a roku 2007 po vzpouře vlastních soudců a studentů souhlasil s demokratickými volbami.
Volby roku 2008 byly v podstatě návratem k 90. létům. PPP byla zpět a sní i Bénazír Bhuttová, která i přes několik korupčních soudů v Evropě chtěla znovu stát v čele země. PML sice nemohla postavit do voleb Šárífa, ale jeden z jeho bývalých ministrů zaujal pozici dočasného vůdce. Zdálo se, že Bénazír dokáže volby vyhrát, ale jen těžko sestaví koalici. Pak však přišel prosinec roku 2007 a atentát, který Bénazír připravil o život. Ze zosnování byla nejčastěji viněna armáda a islamistické skupiny, ale nikdy jim nebyla prokázána jasná vina. Hněv z atentátu nakonec přinesl PPP, vedené manželem zesnulé Bhuttové, vítězství, po kterém dokázal nový premiér zformovat novou koalici s menšími stranami. Demokracie se sice vrátila, ale Pákistán čelil rostoucím vnitřním problémům.
Demokracie a Imra Khan
Ekonomická krize stvořená špatně nastaveným systémem, odnož Tálibánu, jež vedla řadu útoků či například extrémní chudoba milionu občanů. To byly problémy, se kterými se Pákistán od roku 2008 nejvíce potýkal. A ani jedna ze starých stran se s nimi nedokázala vypořádat. PPP i PML se spíše chtěli vrátit ke starým sporům z 90. let. Jejich dynastická nátura navíc budila větší a větší hněv u mnoha občanů. Náváz Šáríf se vrátil do vedení strany a roku 2013 se znovu stal premiérem. V PPP se k moci dostal Bilawal Bhutto, který za svou pozici nevděčil žádným schopnostem (a při svém vedením žádné ani neukázal), ale faktu, že byl synem Bénazír a vnukem Zulfikára. Aféra Panama Papers, která roku 2016 odhalila silnou korupci Náváze Šárífa a mnoha jeho příbuzných posílila volání mnohých Pákistánců po změně a odchodu od starých politických dynastií.
Nový sebe-prohlášený zachránce Pákistánu nese jméno Imran Chán. Rozhodně nejde o vizionáře z chudých poměrů. Narodil se roku 1952 do bohaté rodiny z etnika Paštunů s příbuznými v kmenové aristokracii hraničního Pákistánu a Afghánistánu. Studoval na prestižních univerzitách jak v Pákistánu, tak v Británii a obzvlášť vynikal v kriketu, který dodnes platí za jeden z neoblíbenějších sportů Pákistánu (jeden z mála bodů, na kterých se plně shoduje s Indií). V kriketu působil Imran Chán více než dvacet let a stal se prakticky národním hrdinou. Přes svůj dnešní odpor k armádě s ní Chán měl dlouhá léta vřelé vztahy a do politických funkcí už ho lákal diktátor Zia. Pod Mušarafem se Chán stal poslancem a ještě roku 2007 mu vyhlašoval svou podporu. Jeho loajalita však nebyla jistá a na několik měsíců byl zatčen. V té době už stihl transformovat své původní hnutí, Pákistánské hnutí za spravedlnost, na novou politickou stranu (PTI).
V prvních letech nové demokracie Imran Chán vyčkával. Budoval svou stranu na masové hnutí o více než 150 000 členech a často kritizoval chudobu v zemi. Po skandálech obou hlavních stran navíc přešel na silně proti-dynastickou nótu. Ve své ideologii se snažil kombinovat islám s náboženskou tolerancí, kroky proti korupci a ekonomickou podporou pro nejchudší. Ve volbách roku 2013 zaznamenal první úspěch a v počtu hlasů předběhl PPP. Také obvinil vítězného Šárífa z volebních podvodů, ale nakonec raději znovu přešel k vyčkávací taktice. Ta se mu silně vyplatila, když roku 2018 po Šárífovích aférách dokázal vyhrát volby a sestavit novou koaliční vládu.
Ve své vládní politice se Chán především zaměřil na ekonomik své země. Podařilo se mu vyjednat nový dluh od mezinárodního měnového fondu a snížit schodek státního rozpočtu. Také provedl alespoň limitovanou podporu pro nejchudší. Tyto reformy byly sice otupeny pandemií COVIDU 19, ale Chán si získal vděk mnohých i za limitované změny. V sociálních otázkách vedl sice poměrně vřelou politiku vůči náboženským menšinám, ale také obvinil pákistánské ženy, že si sami mohou za růst počtu znásilnění v zemi. V zahraniční politice se otočil od pro-americké politiky svých předchůdců. Otevřeně podporoval afghánský Tálibán a jeho dobytí Kábulu. Také začal posilovat vztahy s Ruskem a byl prvním premiérem Pákistánu, který v 21. století navštívil Moskvu. Celkově jeho čtyři roky vlády nepřinesly zdaleka vše, co sliboval, ale v mnohém znamenaly alespoň začátek změn.
Dle jeho vlastních slov považuje Imran Chán za viníky svého pádu všechny, kteří se nejmenují Imran Chán. Největší vinu však dává USA a pákistánské armádě. S armádou vedl hned několik sporů, což pro ni bylo překvapením, protože Chána považovala za svého muže. USA zase měli chtít dosadit zpět k moci více pro-západní strany, a to obzvlášť po ruské invazi na Ukrajinu v únoru roku 2022. Konspirace o vlastním pádu jsou v Pákistánu poměrně normální, ale Imran Chán není pravděpodobně daleko od cíle a to především v roli armády. Samotný pád proběhl v dubnu roku 2022, když se Chán rozhodl s pomocí prezidenta nelegálně rozpustit parlament, aby odvrátil hlasování o nedůvěře, což odmítla pákistánská justice. Hlasování o nedůvěře Chána sesadilo a vedlo k sérii protestů. Rok 2023 byl pro Chána ještě horší a pronásledovala ho obvinění z korupce, která skončila v lednu 2024 jeho odsouzením k 10 letům vězení.
Nesvaté aliance a hrozba vnitřní katastrofy
Pro mnohé Pákistánce věštil Chánův pád návrat ke starým špatným časům. Důvěru jim rozhodně nedodala nová koaliční vláda, která měla Pákistán vést až do voleb roku 2024. V jejím čele stál po většinu její existence Šáhbáz Šaríf, bratr Náváze, který se u moci držel spojenou silou bývalých úhlavních protivníků PPP a PML. Do toho se znovu zhoršilo násilí v pákistánských kmenových území, kde pákistánský Tálibán spustil novou sérii útoků. Naděje, že jim afghánský Tálibán pomůže situaci vyřešit se nenaplnila a pákistánští politici si začali uvědomovat, že čtvrt století podpory radikálních islamistů, kteří by nejraději zabrali čtvrtinu Pákistánu, možná nebyl dobrý nápad. V reakci se rozhodli vyhnat ze země miliony afghánských uprchlíků, kteří nemají kam jít a ve vlasti je čeká bídná existence. Že tento čin pravděpodobně domácí teroristy posílí asi nikoho nenapadlo.
Samotný pád Imry Chána by se ještě dal považovat za demokratický a dá se silně pochybovat o jím šířených konspiracích. Ale osud jeho strany ukazuje, že měl v některých bodech pravděpodobně pravdu. PTI nejprve přišla o právo používat svůj volební symbol, což je problém obzvlášť pro mnohé voliče, kteří neumějí číst a volí právě podle těchto symbolů. K tomu se přidala další rozhodnutí, která přinutila stranu k de-facto irelevanci, při které mohli její kandidáti kandidovat pouze jako straničtí nezávislý. Spolu s oficiálním odsouzením chána v lednu roku 2024 klesla důvěra mnoha Pákistánců ve státní justici na kompletní dno a mnozí předem mluvily o volebních podvodech.
Staré politické síly se mezitím chystaly na velký návrat. Náváz Šáríf byl zpět v čele PML a plánoval svůj čtvrtý návrat na pozici premiéra. Jeho návrat obzvlášť rozzuřil mnoho Pákistánců, a to kvůli jeho předchozím korupčním aférám. Ve spojitosti s odsouzením Chána to byl pro mnohé další důkaz nefunkčního stavu pákistánské justice. Bilawal Bhutto znovu vedl PPP, a to i přes jeho dřívější volební nezdary, které stranu vyhladily mimo její domovský region Sindh. Jinak zůstala politická scéna roztříštěná na malé politické strany v regionech a nacionalistické skupiny. Všeobecná očekávání věštila, že se k moci vrátí Šáríf a kandidáti PTI se pravděpodobně zhroutí kvůli kombinace předchozích faktorů a ztrátě Imry Chána.
Jak se celou historii stává celkem často, všeobecná očekávání byla kompletně mimo. Přesný výsledek voleb je předmětem silné kontroverze. Členové PTI tvrdí, že reálně získali ústavní většinu a v desítkách volebních obvodů jim bylo vítězství ukradeno armádou manipulovanými úřady. Ať už je to pravda či ne, PTI překonala všechna očekávání i v oficiálních výsledcích a její členové volby vyhráli. Šáríf a Bhutto sice zaznamenali zlepšení proti předchozím volbám, ale proti očekáváním pohořeli a oba později prohlásili, že se nebudou ucházet o pozici premiéra. Místo toho má novou koalici, která má sdružovat obě hlavní klasické strany a pravděpodobně mnoho malých stran vést znovu Šáhbáz Šaríf. Ten je sice ideální loutkou pro svou stranu a pro armádu, ale tristní volební výsledky mu neponechávají mnoho legitimity. Jak moc během voleb došlo k podvodům je záhadou, ale je evidentní, že pro celou PTI a její miliony podporovatelů jde o jasný symbol jak státní tyranie, tak vlastní síly.
Pákistán je v mnohém nešťastná země. Armádní vměšování jeho politiku destabilizuje prakticky od začátku existence. Jeho zahraniční politika je v čím dál horším stavu kvůli odklonu USA k Indii a rostoucí neposlušnosti afghánského Tálibánu. Imran Chán je dost možná korupčník, který měl až příliš dobré vztahy s autokraty světa a příliš vysoké mínění o své osobě, ale i jeho limitované reformy a odklon od tradičních politických dynastií byl pro Pákistán vítanou změnou. Armáda se nyní musí spoléhat na strany, jejichž vůdci k ní nemají žádnou lásku a jimž často ohrožovala život či zavraždila příbuzné. Mezinárodně je situace kritická kvůli pokračujícím sporům s čím dál více nacionalistickou Indií. Obě země mají jaderné zbraně a pokud se Pákistán rozhodne pro „rychlou a vítěznou válku“, může lehce dojít k jejich použití. Už kvůli tomu bychom měli Pákistánu věnovat velkou míru pozornosti.
Zdroje a další četba:
BENNETT JONES, Owen. The Bhutto dynasty. New Haven: Yale University Press, [2020], ©2020. ix, 319 stran, 16 nečíslovaných stran obrazových příloh. ISBN 978-0-300-24667-4.
FILIPSKÝ, Jan et al. Dějiny Bangladéše, Bhútánu, Malediv, Nepálu, Pákistánu a Šrí Lanky. Vyd. 1. Praha: NLN, Nakladatelství Lidové noviny, 2003. 471 s. Dějiny států. ISBN 80-7106-657-5.
