Nejvyšší vrchol Stubaiských Alp s teenagerem? Jistě!

Mám to štěstí, že oba mí synové propadli podobné vášni jako já. Mladší se drží volejbalu, zatímco starší se mnou sdílí nadšení z hor. Čím vyšší, tím lepší.

Vloni jsme začali zlehka, a to výstupem na Dachstein – viz zde. Letos mu už bylo čtrnáct, a tak dospěl do věku, kdy měl dostatek síly i zkušeností, aby zkusil opravdový alpský vrchol. Dostal jedinou podmínku - nesmí to být Grossvenediger. Lezl jsem na něj dvakrát a pokaždé se mi něco přihodilo – viz zde. Beru to tak, že mi osud naznačuje, abych to potřetí nezkoušel.

Vybral si Zuckerhütl, česky Cukrák, vysoký 3 507 m n. m. Jeho hlavní hřeben, Hochstubai Hauptkamm, leží v západní části pohoří na hranici Rakouska (Severní Tyrolsko) a Itálie (Jižní Tyrolsko). Název pochází od tvaru vrcholu, který při pohledu z východu připomíná cukrový klobouk. Jedná se o celoročně zaledněnou horu s přiměřeně náročným vrcholovým výstupem.

A tak jsem se ve čtvrtek odpoledne s ním a se dvěma dalšími kamarády, přece jen bych si sám se synem na takový kopec netroufl, vydal směrem do Rakouska. Přespali jsme za Innsbruckem a v pátek ráno už stáli v Söldenu, kde jsme čekali na autobus, který nás vyvezl k Fiegl’s Gasthausu. Ten leží ve výšce 1 950 m n. m. a právě od něj začínala naše cesta. Autobus jsme zvolili nejen proto, abychom ušetřili přibližně 500 výškových metrů, ale také abychom co největší část výstupu stihli před deštěm, který byl předpovídán už na dopoledne.

V půl deváté jsme začali stoupat k chatě Hildesheimer Hütte. Čekalo nás téměř tisíc výškových metrů, a tak jsme rázně přidali do kroku. Po několika kilometrech se cesta zvedala doleva vzhůru k chatě přes hřebem a čekalo nás dlouhé stoupání.

V deset začalo pršet a navíc foukal studený vítr. Byl to jeden z nejnáročnějších výstupů, jaký jsem zažil. Hodně nás držela vidina chaty, která se naštěstí poměrně brzy objevila. Mrzly nám ruce od hůlek a my pomalu stoupali po mokrých kamenech vzhůru. Naštěstí cesta nebyla nebezpečná ani exponovaná, jen dlouhá. Posledních přibližně 200 výškových metrů k chatě bylo hodně prudkých a zdálo se, že nikdy neskončí. Před dvanáctou jsme však v malých rozestupech dorazili k chatě, velmi rychle rozmrzli a usušili se. Po zbytek odpoledne pršelo, a tak jsme hlavně spali.

Na sobotní ráno hlásili zataženo s tím, že odpoledne se má vyjasnit. Na snídani jsme přišli v půl sedmé a venku mírně sněžilo. Dali jsme si proto delší ráno, než bývá při obvyklých výstupech zvykem a vyrazili až v půl deváté.

Trochu mi to šlo proti srsti. Všechny mé zkušenosti říkají, že je důležité vyjít co nejdříve, aby se člověk vyhnul odpolednímu tání na ledovci. Tentokrát se však pozdější start nakonec ukázal jako správné rozhodnutí. Rozhodně ho ale nedoporučuji jako obecné pravidlo!

Cesta vedla souběžně s trasou k další chatě, Müllerhütte, takže jsme na ní nebyli sami. Na vrcholu jsme však ten den zaznamenali jen jednoho dalšího sólo lezce, který dorazil až po nás. Překvapilo mě, kolik lidí se po ledovci pohybovalo i v pozdním odpoledni.

Od chaty jsme sestoupili kolem jezírka a poté pokračovali skalní stěnou, která byla cesta zajištěna ferratou obtížnosti B. Byla krásně exponovaná. Na jejím konci jsme překročili potok po lávce a asi po další půlhodině jsme stáli na okraji ledovce Pfaffenferner. Začali jsme prudce stoupat do sedla Pfaffenjoch.

Menší kamenné sedélko jsme překonali v mačkách a vzápětí stanuli na rozložitém, mohutném a krásném ledovci Sulzenauferner. Začátek přechodu po něm byl pohodový. Stoupání bylo mírné a trhlin bylo pomálu. Za necelou hodinu jsme dorazili k místu, kde se naše cesta oddělovala od přechodové trasy po ledovci a začali stoupat mírně nalevo od sedla Pfaffensattel.

Odtud se ledovec opět začal příkřeji zvedat, ale hlavně se objevily velké, dvacetimetrové i hlubší trhliny. Naštěstí byl ledovec velmi kompaktní, a i přes ranní poprašek se cesta dobře hledala. Trhliny a ledovcové jeskyně jsou navíc vizuálně velmi atraktivní, což umocňovalo už tak téměř dokonalý zážitek. K dokonalosti chyběla jen lepší viditelnost, nad námi se stále hromadily mraky.

Došli jsme k hraně sedla a pokračovali pod vrcholovou kupu Zuckerhütlu. Tam jsme sundali mačky a po krátké přestávce začali finální výstup, který měl asi sto výškových metrů. Nejprve jsme postupovali suťoviskem, ale skála se brzy stala kompaktní a cesta pokračovala vzhůru, lezením obtížnosti II až III. Nebylo však exponované. Po cestě jsme založili několik smyček a tři už byly založené.

A tak jsme v 11:56 stáli na vrcholu. Mraky zmizely a před námi se objevilo krásné panorama okolních hor. Zde se ukázala hlavní výhoda pozdějšího nástupu, na vrchol jsme dorazili za krásného počasí!

Sestup byl hlavně o pozornosti. Snažili jsme se nejít v řadě, protože největším rizikem byly padající kameny. Všechno ale proběhlo v pořádku. Pak jsme už jen stáli dole a nevěřícně pozorovali onoho sólo lezce, který nejprve přešel ledovcový úsek v našich stopách a následně se začal sám drápat vzhůru na vrcholovou kupu.

Přestože zvolil špatnou cestu a sám, bez jištění, lezl přes exponovaná místa obtížnosti IV, která se tyčila nad hlubokým údolím za sedlem, nakonec se zdárně dostal nahoru. Běhal nám z toho mráz po zádech a takový postup rozhodně nedoporučuji.

Cesta zpět byla rychlá, krásná, příjemná a pohodová. Jen na závěrečném ledovci se již projevilo odpolední sluníčko a sestupovali jsme mezi potoky vody, ale zdaleka ne sami.

Na chatu jsme dorazili kolem čtvrté hodiny. V plánu byla ještě ferrata, ale na tu už nám nezbyly síly. Odpočívali jsme tedy a užívali si okolní výhledy. Objevila se i Wildspitze.

V neděli ráno jsme po snídani vyrazili na zmíněnou ferratu obtížnosti C/D. Tentokrát zcela selhaly, snad poprvé, Mapy.cz. Ukázaly začátek ferraty na spodní části hřebínku pod chatou, kam jsme sestoupili. Nakonec jsme její skutečný začátek našli na úrovni chaty, kam jsme postupně znovu vystoupali.

Rozhodně však stála za to. Krásná místa a dokonalé výhledy a obtížnost tak akorát, nám vynahradily ranní útrapy spojené s hledáním jejího začátku.

V deset hodin jsme už byli zpět na chatě a začali sestupovat. Dolů jsme šli alternativní cestou, která nás zavedla do údolí. Vedla nádhernou krajinou a v polovině jsme se vykoupali v ledovcové řece, čímž jsme smyli pot uplynulých dní.

Potom jsme už jen došli zpět k Fiegl’s Gasthausu, dali si polévku, závěrečné pivo, colu a kávu a počkali na autobus, který nás svezl dolů.

Celý výlet byl úžasný. Hora není příliš známá, nepotkáte na ní mnoho lidí a poskytuje skvělou příležitost k seznámení s vysokohorskou turistikou.

Je však nutné mít zkušenosti s pohybem na ledovci a lezením, případně vyrazit se zkušeným průvodcem. Rozhodně tento výstup nedoporučuji úplným začátečníkům bez zkušeností. Pokud ale máte potřebné zkušenosti a dospívající dítě, které má dostatek energie, morálu a chuti, výstup vřele doporučuji.

Pro mé kamarády to bylo také první setkání s opravdovou vysokohorskou turistikou. Jak sami říkali, bylo to přesně akorát.