Článek
Sám se podepisoval krátce Breisky, přestože se častěji setkáme s variantou Breiský, což odpovídá i záznamu v matrice. Nicméně v listu A. Procházkovi Breisky vysvětluje: „Připsal jste čárku nad mé -y. Podepisuji se bez čárky, ne z estetického důvodu, ani abych tím zapřel mé češství, ale řídě se křestním listem. Tisknou-li mé jméno důsledně chybně, děje se to bez mého a proti mému vědomí…“ Buď měl tedy v křestním listu chybu, nebo se jednalo o jednu z jeho mnoha mystifikací.
Budoucí esejista, básník a překladatel přišel na svět v Roudnici nad Labem jako syn Boženy a Jindřicha Breiského, nad dozorce a později vrchního komisaře c. k. finanční stráže. Rodina se díky povolání otce, tedy živitele často stěhuje, tudíž se ocitne i v Praze, kde Arthur začne studovat reálku na Malé Straně. Centrum českého kulturního dění se mu zamlouvá, neboť si rád užívá společenského ruchu. Jeho příbuzní ale časem odchází do Votic a posléze do Slaného.
V Praze Arthur bohužel onemocní tyfem, a proto přestupuje do kvarty reálky v Lounech, kde se mu na první dojem příliš nelíbí. Působí to tady na něj poněkud maloměstským dojmem. Přesto mezi spolužáky nachází spřízněné duše a především se tu v tanečních hodinách seznamuje se svou femme fatale, o rok starší Boženou Dapeciovou.
A. Breisky
Breisky tuto krasavici ohromí, neboť vypadá poněkud vyzráleji a zamyšleněji než jeho vrstevníci. Kamarádi mu přezdívají Dante, Božence Beatrice, čímž odkazují na Božskou komedii, rozsáhlé básnické dílo Itala Danta Alighieriho.
Breisky hltá desítky knih, vybírá si těžká témata i náročná zpracování. Přitom neustále pochybuje nad smyslem své lásky k Božence. Zdá se mu, že vlastně nabourala jeho detailně promyšlený životní program, kdy se chtěl realizovat výhradně na poli literatury a nehodlal se rozmělňovat v citech k opačnému pohlaví.
Obdivoval Oscara Wildea a další autory na vlnách dekadence. Právě ti si zvolili styl dokonale upraveného a nad vším povzneseného dandyho. Dandismus se zakládal na určité póze aristokrata, který se nezabýval bídou světa. V tom také pramení zdroj Breiskyho chování. Snažil se nad situacemi vítězit a komentoval je lehce ironickým posměškem. Přitom se vnitřně sžíral a trápil.
Boženka to s jeho zápasy neměla vůbec lehké. Dočkala se třeba i prohlášení: „Buď mě chápeš, a pak nepochybuji, že mne máš ráda a půjdeme spolu, anebo ne, pak přerušíme svoje styky vůbec. Několik dní v tomto druhém případě ztratím, ale přece se zase vzpamatuji, a budu moci pracovati dále. ..“
Ovšem ve skutečnosti by to nenapravilo pár dní, ale rozkol by ho bolestně zasáhl. To mu však nebránilo Boženku svými pochybami neustále pronásledovat. Navíc přestože pochyboval, pokaždé na ni čekal se stohem knih v podpaží. Zamilovaný pár se procházel tak dlouho, dokud směla zůstat venku. Jinak ji ale rovněž cíleně „vychovával“ v obavě, aby mu z ní „nevyrostla“ typicky středostavovská slípka, kterou zajímá pouze móda a recepty na dokonalou bábovku. Boženka přitom nepatřila k tomuto druhu žen. Sama se ve zralém věku příteli Bohuslavu Koutníkovi svěřila: „A zase se k sobě vrátím a jsem ráda, že království mé není z tohoto světa.“ Přesto Breisky tuto neobyčejnou duši neúnavně zahrnoval doporučováním patřičné literatury a citací z děl velkých mistrů.
K samotnému studiu na reálce přitom sám přistupoval spíše vlažněji. Drezúra a poměrně bezduché deklamování pouček mu vadilo. Domníval se, že ho na rozdíl od četby klasiků nijak nerozvíjí.
Maturitní zkouška se ale rychle blížila. Rodiče k ní prosebně vzhlíželi, protože mu otec zamýšlel zajistit úřednické místo pod penzí, aby syn dosáhl jisté ekonomické samostatnosti.
Přestože se musel Breisky připravovat na zkoušku dospělosti, dále čekával za Žateckou bránou na Boženku. Ovšem častěji ve smutné náladě. Přípravy jednoduše zanedbával a tížilo ho černé svědomí, proto nakonec od maturity nesmyslně odstoupil. Jeho třídní profesor ho vyhledal a domlouval mu, aby se před komisi vrátil. Jenomže Breisky se rozhodl jinak. V květnu před zkouškou totiž navštívil Prahu a setkal se i s bouřlivákem S. K. Neumannem, jenž mu přislíbil redaktorskou práci. Breisky tehdy k básníkovu zevnějšku poznamenal: „Vypadá teď jako tulák, od doby, kdy jsem ho posledně viděl, sešel pořádně.“
S tulákovým, tedy Neumannovým, uměleckým programem Breisky souzněl, vždyť později komunisty opěvovaný básník publikoval ve svých začátcích dekadentní sbírku Satanova sláva mezi námi. Tato skutečnost rodiče Breiskyho ale rozhodně nedojímala. Otec rozhodl, že Arthur složí zkoušku za rok a hlavně se musí za nimi přestěhovat do Slaného.
Bohužel celá aféra s maturitou a hlavně odchod z Loun negativně poznamenal Breiskyho soukromí. Vztah s Boženkou se proměnil, protože už spolu zůstali v kontaktu pouze na dálku, až tedy na dvě krátká setkání. Vzdálenost třiceti kilometrů se i přes existenci vlakového spojení změnila v téměř nepřekonatelnou, protože Arthur musel prosit o svolení k návštěvě u Boženčiny matky, nemohl se u nich doma objevit bez oficiálního pozvání. Navíc takové cestování něco stálo a on byl neúspěšný student bez zaměstnání. Navzdory tomu spřádal plány, že až vyřeší maturitu, najde si práci a potom si Boženku odvede k oltáři. Jednalo se o pouhé představy, z nichž časem dost slevil. Sblížil se totiž s Karlem Scheinpflugem a také skupinkou slánských bohémů, mladých studentů, které bavilo bouřit a provokovat.
Boženka se mohla spoléhat pouze na dopisy, z těch důvodů o mnohých Breiskyho spádech nevěděla. Ten se slánskými přáteli organizoval dekadentní večírky, které vyústily ve snahu osvobodit jistou padlou slečnu z nevěstince. Nejednalo se o provokaci či pózu, protože dívčin úděl je lidsky zasáhl. Breisky se s těmito zvláštními zážitky svěřil v korespondenci Božence. Místo ní mu ale chladně napsala paní Dapeciová, která vztah své dcery s ním okamžitě ukončila. Arthur jí, jak mu velela jeho povaha, odpověděl:„Kdo miluje, nedá se spoutat ničím na světě, ani Bohem, ani matkou. Kdo miluje, nestaví se nikdy uraženým, ví-li, že urážka nebyla adresována. Nakonec je mi líto jen těch tisíců zklamaných ilusí. A byl-li jsem opuštěn v mrzké žárlivosti na ostatně docela čisté, pohlaví prosté objetí ubohé, ztýrané nevěstky, jak maličké musilo být to srdce! O takovou lásku nestojím“.
Přesto se ještě pokusil navázat s Boženkou spojení, snad jí chtěl objasnit své pohnutky, ale ona ho jednoznačně odmítla. Bohužel se tak nechtěně připravil o nejbližší spřízněnou duši a ztratil tím doslova pevnou půdu pod nohama. Boženka ho uměla nenápadně vracet do reality, a pouze jí bezmezně důvěřoval.
Zbyla mu teď parta slánských bouřliváků a Karel Scheinpflug, k němuž celkem oddaně vzhlížel. Scheinpflug se totiž vypracoval díky své nezdolné vůli k dráze uznávaného spisovatele a novináře. Snažil se proto Breiskymu v dobré víře radit a pokoušel se mu také najít redaktorské místo, ostatně v tomto směru vyvíjel iniciativu i sám Breisky.
Myšlenky na nový pokus o složení maturity se bohužel mezitím opět vzdal a otec ním ztratil trpělivost. A proto se jeho přičiněním mladý nadějný básník stal počátkem roku 1904 celním úředníkem v Teplicích. Byrokratická mašinérie zajisté netušila, že do jejich služeb vstoupil člověk, který prohlásil: „Je třeba vše rozbíti. Na konvence jíti s kleštěmi.“
Breisky však stále pošilhával po Praze, v níž znal řadu osobností jako K. H. Hillara, S.K. Neumanna a další. Jeho žízeň po velkoměstě byla natolik silná, že se mu zde podařilo na krátkou dobu zabydlet. Přesto se nakonec usadil v Děčíně, jenž mu otevřel brány do Drážďan, kam s oblibou zajížděl. Samozřejmě k výletům jej často motivovalo i něžné pohlaví. V dubnu ho stále ještě zajímala jistá „interesantní blondýna“. O měsíc později se na pohlednici z Podbořan spolu s ním rozverně podepsala jistá Lili, která měla „krásné černé oči, stříbrný smích“ a byl s ní „velmi, velmi spokojen.“ Užíval si přízně krásných dívek, ačkoliv ho rozchod s Boženkou tížil i po letech a připadal mu nepochopitelný.
Breisky se trochu změnil. Svůj přerod okomentoval slovy : „…onen skurilní fanatik snu a spasitel lidstva…dávno již zemřel na vlastní bludy a jediný potomek, jejž zanechal, podstatně diferencoval jeho druh.“ Potomek skurilního fanatika snů věděl, že se musí prosadit. Neslevil ze svých uměleckých představ, ale jeho myšlenky se sjednotily, a tak se čtenářům Moderní revue mohl představit jako velice bystrý pozorovatel a esejista. Konečně se dostal k tomu, co si vytkl za cíl, psát a promlouvat k lidem. Navíc se dočkal i první knihy, která mu zajistila jistou nesmrtelnost. Do překladu Stevensonova Klubu sebevrahů totiž začlenil své dva texty Mors syphilitica a Zpověď grafomanova. Kritika se zaměřila právě na ně, kdy je vyzdvihla nad ostatní, aniž by si uvědomila, že tím chválí Breiskyho originály a ne původního autora.
Tento úspěch ho přivede k myšlence pochlubit se Božence, tudíž svůj debut posílá do Loun spolu s doprovodným dopisem. Netuší však, zda mu ona po letech odloučení vůbec odpoví.
Boženka na jeho vyznání reaguje poměrně vstřícně. A také se uvolí s ním sejít. Jeho city se tím rozjitří, protože nikdy zcela nevychladly. Ona se snaží chovat rozumně, neboť se bojí dalšího zklamání. Breisky si od jejich setkání slibuje asi víc, a proto mu připadá, že se sice Boženka k němu chová tváří v tvář mile, nicméně stará pouta se asi již dávno zpřetrhala. Navzdory tomu jí slíbí, že ji ještě navštíví. Boženka na něj marně čeká. V tom zoufalství usedá za stůl a píše mu upřímné vyznání lásky. Později může jenom litovat, že se mu nesvěřila přímo na schůzce.
Arthurova touha stát se v Čechách uznávaným autorem se rozplynula a po schůzce s Boženkou mu odešel poslední důvod, aby tady nadále setrval. Navíc si nadělal dost dluhů a dostal se do špatné finanční situace. Rozhodne se proto odstěhovat se do Ameriky. O svém záměru informuje Miloše Martena: „Byl jsem v posledních dnech tak zaneprázdněn přípravami k odjezdu do New Yorku, že mi opravdu nezbývalo ani chvíle k napsání řádků několika“.
Těsně před odjezdem se ještě pokusí v Praze vyhledat spisovatele Jiřího Karáska ze Lvovic. Nezadaří se, a tak Breisky odjíždí vyplout vstříc novému životu. Právě proto ho už Boženčino cituplné vyznání v Děčíně nezastihne a vrátí se jí nedoručené zpátky. Další dny si nebohá prožije ve velkém napětí, protože vůbec neví, co se s Breiskym děje. Také Jiří Karásek ze Lvovic je smutný, že se s ním minul o pár osudových minut, snad by mu v nesmyslném útěku zabránil.
V Drážďanech se Breisky ještě rozloučí s krásnou Liou, ale dlouho se nezdrží. Spěchá za vidinou nového a snad lepšího života.
Imigrační úředník před vstupem na americkou půdu posílá několik přistěhovalců na výslech. Všichni se musí prokázat určitým obnosem peněz. Breiskymu chybí k předepsané částce dvacet dolarů. Naštěstí, nebo spíše naneštěstí se nechá úředník oklamat jeho elegantním ustrojením. Zřejmě podlehne dojmu, že takový člověk disponuje dostatkem prostředků. Breisky tím pádem může legálně vstoupit do světa za velkou louží.
Nezapomíná však na své blízké v Čechách a Božence posílá zprávu, v níž mimo jiné sděluje: „Mám zde u veliké nakladatelské firmy místo francouzského a německého korespondenta s platem měsíčních 100 dolarů, což je skorem trojnásobně více, než jsem měl jako rakouský státní úředník… Než nastoupím na místo, jsem u příbuzných v Chicagu.“
Místo měl slíbené, nicméně svému budoucímu chlebodárci Jamesi Hunekerovi nedal vědět dopředu, že dorazí. Ten byl přirozeně na dovolené, tudíž se Breisky opět dostává do existenční nejistoty.
Z New Yorku zamíří skutečně za příbuznými do Chicaga, ovšem neklid ho ženě zpátky do New Yorku, kde se ubytuje v Národní budově, českém reprezentačním domě. Brzy mu dojdou peníze a musí urychleně vymyslet, čím se bude živit. Rakouská společnost mu zprostředkuje práci obsluhovače zdviže v nemocnici. Toto povolání, naprosto nedůstojné jeho vzdělání, ho také v podstatě zabije. Těsně před koncem služby 10. července 1910 umírá na následky smrtelného zranění, které mu zlomilo vaz a roztříštilo lebku. Arthur se údajně podíval do šachty, a to neměl dělat. Identifikace těla proběhla jen podle dokladů v kapse. Jistý František Francl však přímo v New Yorku od hrobníka zjišťuje, že rána šla spíše přes prsa, aniž by zranila hlavu. Ostatně hrobník prý balzamoval Arthurovi paži. Rozdílnost v popisu okolností jeho smrti je zarážející.
Až po necelých dvou měsících přichází domů lakonická zpráva, že Čech se jménem Arthur Breisky tragicky zahynul. Nicméně nikdo tomu nechce uvěřit. Někteří si dokonce myslí, že se jedná o další Breiskyho vtipný kousek.
Ať okolnosti byly jakékoliv, Breisky opravdu skonal. Nešťastná Boženka svého Danteho definitivně ztratila a české literatuře „zemřel snad nejsilnější talent z mladých…Ano, byl talent, snad až příliš, a bylo mu úzko v těsných zdech naší životní Asie.“
Použitá literatura:
Martina Bittnerová, Zapomenuté osudy, Praha 2017
Podroužek Jaroslav, Fragment zastřeného osudu, Praha 1945
Breisky Arthur, V království chimér, Praha 1997
