Článek
Z pohledu člověka, který nějakých dvanáct let brázdí republiku veřejnou dopravou, mohu konstatovat, že spolehlivost vlakových spojů značně upadá.
Minulý týden jsem navštívila Brno, kde jsem měla premiéru programu o skladateli Bedřichu Smetanovi. Návrat mě nepříjemně zaskočil třicetiminutovým zpožděním, které mi zkomplikovalo život a způsobilo stres, protože jsem samozřejmě na pravidelné lektorské programy nepřišla včas. Průvodčí na mou žádost nezajistil přípoj a kvůli hloupým třem minutám jsem pak na nádraží v Ústí nad Labem trčela zbytečně téměř půl hodiny.
Z jedné takové zkušenosti nemá smysl dělat aféru, řeknete si. Jenomže ony se mi vrší jedna za druhou.
Před čtrnácti dny jsem vyjížděla pro změnu z Domažlic. Zdržení bylo téměř hodinové. Před Prahou se navíc ve vozech rozeznělo absurdní hlášení, že z důvodu vyšší moci vlak dále nepokračuje, a ať si přesedneme na osobák. Díky tomu jsem nakonec v Teplicích vystupovala ne před půl druhou v noci, ale kvůli náhradní autobusové dopravě z Ústí až téměř ve třičtvrtě na dvě. Ale mohla jsem si gratulovat, protože jsem alespoň stihla spoj z Prahy, což se mi v prosinci nepodařilo.
Cestovala jsem tenkrát z Moravy. Souprava se ale bohužel objevila v Břeclavi o čtyřicet minut později. Ve Svitavách se navíc definitivně rozbila lokomotiva, tudíž jsme museli přeskočit do zpožděného vlaku EC. Průvodčí ironicky poznamenal, že pokud to neuděláme, do metropole už nic nepojede. Když jsem s ním řešila, jak se dostanu domů, protože mi všechno z Prahy ujelo, tvrdil mi, že mi ČD zajistí hotel. Později mi za Kolínem předal papírek s číslem, ať si zavolám na linku, kde mi krajně protivný operátor vysvětlil, proč žádný hotel nedostanu a doporučil mi, ať si ho seženu sama. Tudíž jsem si podle něj měla v jednu v noci, kdy už ani nejezdí metro, v Praze hledat ubytování. Myslela jsem, že právě poslouchám hodně nevydařený vtip. Mladík na drátě to však myslel vážně a ještě mě upozornil na zavřenou nádražní budovu.
Po tomto šíleném zážitku jsem dostala trochu strach, jehož se od té doby nemůžu úplně zbavit. A rovněž jsem nyní dost alergická na veselé reklamy s Ivanem Trojanem. I když se povedly, absolutně neodpovídají realitě, stejně tak i kašírované rozhovory v časopisu ČD PRO VÁS. Zpovídané celebrity v něm nepřesvědčivě vychvalují vlaky do nebes. Předpokládám, že většina z nich seděla ve vagonu naposledy v první třídě.
Můj praděda Bittner pracoval jako drážní inspektor a často si říkám, jestli v jeho době panoval na kolejích podobný nepořádek. Z komunikace mezi společností a zákazníky se totiž v průběhu let absolutně vytratila základní úcta a straší tu podnes duch socialismu.
Současný stav Českých drah je bezesporu ostudou a špatnou vizitkou naší republiky. Vždyť značnou část pasažérů tvoří návštěvníci ze zahraničí. A ti musí nad naším plechovým skanzenem jen nevěřícně kroutit hlavou.
