Článek
Lambl se narodil 5. prosince 1824 v obci Letiny u Plzně. Nejprve studoval na plzeňském gymnáziu a pak přešel do Prahy. Později tu na Filosofické fakultě studoval slovanské jazyky a především medicínu. V revolučním roce 1848 vydal spis Evropa v ohledu národopisném. Získal také poslanecké křeslo Národního výboru v Praze a v neposlední řadě se spřátelil s Karlem Havlíčkem Borovským, kdy přispíval do jeho Národních listů.
Zajímal se rovněž aktivně i o přírodovědu. Psal vědecké články o floře a fauně do Časopisu českého musea, přičemž prosadil používání slova řasy místo J. S. Preslem prosazovaného označení žabinec. A mezitím se ještě stihl zamilovat do Tinky Krákorové (později Katinky Aignerové), o níž se však ucházel i Vojta Náprstek. Kdo by jí odolal? I v korespondenci Lamblovi umí uhodit na ty nejlíbeznější struny, v jejím případě je trochu neblaze poznamenává neznalost českého pravopisu: „Dušánku, nemáš nic proti tomu, že já ti neříkám Vi – jako ty mně v tom psaní… já to Ti mam tak rada pro koho s kim je se jenom trochu miluju. A co pak potom s tebou, muj Dušanku, jak pak si to mame říkat, pro takove city ani řeč nejni, to jenom oči můžou povídat.“
Katinka samu sebe označovala za „communistku“ a s tímto pojmem směšovala i takzvanou volnou lásku. Z těch důvodů se nezdráhala Lamblovi sdělit – „to nejlepší ještě, že jsem na tebe a na Vojtěcha pořát mislela“. Náprstek jí zároveň musí slíbit, že si najde kromě ní další lásku. Nakonec však prokáže více rozhodnosti a složitý milostný trojúhelník vyřeší odchodem do Ameriky s milovanou Tinkou po boku.
Koncem roku 1851 Lambl poznal o něco málo starší spisovatelku Boženu Němcovou. Jejich cesty by se však nestřetly, nebýt tuberkulózy, jíž onemocněl dosavadní rodinný lékař Němcových J. R. Čejka. Laskavého a hodného Čejku nahradil teprve sedmadvacetiletý kolega, který se navíc přátelil stejně jako Němcová se sestrami Rottovými, Johanou (později známou pod uměleckým pseudonymem Karolína Světlá) a hlavně se Sofií. Opuštěné srdce Němcové, zkornatělé věčnými vádami s manželem, jenž odešel do Uher za lepším platem, a smutné z nevydařených intimních vztahů, zahořelo k Lamblovi velice silně. Ani on nezůstal vůči půvabům Němcové chladným. Takřka idylickou náklonnost kalila trochu nepříjemná skutečnost, že se Lambl původně dvořil právě Sofii Rottové. Připadala mu totiž půvabná a vzdělaná. Navíc netoužila po volné lásce jako Katinka, proto se mu zdála jako ideální kandidátka na jemnou a vzdělanou nevěstu. A najednou mezi ně vstoupila krásná paní Božena. Sofie musela pochopitelně ustoupit ze scény. Němcová si totiž Lambla přisvojila, zaměstnala ho svou osobou natolik, že už neměl čas klepat na dveře Rottových. Nešťastná Sofie ovšem nedokázala zapomenout ze dne na den. Nepovažovala jistě za slušné dávat svůj žal na odiv, přesto si postěžovala pečlivě vedenému deníčku, že ji postihl „surový náraz první lásky“.
I přes tyto citové peripetie Lambl nezapomínal ani na lékařskou vědu. Jak zaznamenala po letech jeho sestra Anna Cardová-Lamblová, matka mu nejednou vytýkala, že vyprovází Němcovou večer přes celou Prahu domů a poté ještě pozdě do noci studuje a píše, tedy dohání to, co přes den zameškal.
Zatímco Němec posílal do Prahy vyčítavé dopisy a žádal svou manželku, aby se za ním přestěhovala do Uher, ona chodila s Lamblem do divadel a svého muže odbývala s tím, že nedopustí, aby její starší synové Ignác (domácky Hynek) a Karel chodili do maďarských škol. Ve skutečnosti se především nechtěla vzdát vztahu s Lamblem.
Těžko soudit, jak se on cítil, když mu jeho láska sdělila, že Prahu opustí, neboť se definitivně rozhodla následovat svého chotě. Radost z toho mohla mít jedině Lamblova matka, které se synův poměr z mnoha důvodů nezdál společensky únosný. Podle vzpomínek jeho zmíněné sestry matka často lamentovala na adresu Němcové - „že ta paní ve své sobeckosti na něj nebere žádné ohledy“. Jednoduše paní Lamblové asi Němcová připadala až moc plamenná, žádoucí a zhoubná a její syn se podle jejího názoru potřeboval soustředit spíše na medicínu a ne se rozptylovat pochybnými známostmi.
Němcová odjíždí spolu s nejmladším Jaroušem a dcerou Dorou za manželem a Karel s Hynkem zůstávají v Praze v rodině slovníkáře Franty Šumavského.
Z poznámek v listech Sofii Rottové lze soudit, že Lambl psal Němcové i do Ďarmot a prý „velmi srdečně“. Sama Němcová se také Sofii Podlipské svěřila, že teskní po Lamblovi, a přitom se musí dívat na nerudného Němce. Vztah těchto dvou žen byl nesmírně otevřený a Sofie ve svém obdivu k Němcové jí všechno odpustila. Do manželského nesouladu Němcových přichází ještě udání na Josefa Němce, jenž se měl v revolučním roce 1848 posměšně vyjadřovat o císaři, čímž se rodině pobyt v dalekých Uhrách poněkud zkomplikoval. Němcovi snížili plat a začali oběma manželům zadržovat korespondenci. A k tomu všemu daleko v Praze onemocněl Hynek, což nešťastné Němcové oznámil právě Lambl. Zmínil se jí také o klevetách, které se o ní v Praze šířily. Budoucí autorku Babičky zabolelo, že o pomluvách slyší prostřednictvím svého milého, který by ji mohl naopak něčeho podobného ušetřit.
Hynkův zdravotní stav se prudce zhoršoval a od srpna 1853 byl pacientem Všeobecné nemocnice v Praze. Jeho pobyt zřejmě hradil sám Lambl, nebo F. Šumavský, přičemž denní poplatek za hospitalizaci stál 16 krejcarů (pro lepší představu dodávám, že v té době bral například městský hasič mzdu zhruba 27 krejcarů denně).
Němcová vyčkávala netrpělivě zprávu o Hynkově stavu. Dostala ji bohužel díky zásahu „shora“ až počátkem října. Ihned se rozjela do Prahy. 17. října zastihla ještě Hynka živého. Za dva dny pak zemřel podle úmrtního ohledání na souchotiny.
Touto tragédií skončil v podstatě i milostný vztah Lambla s Němcovou, která neměla na lásku pomyšlení a chodívala oplakávat Hynkův hrob na Olšanech. Sám Lambl si mohl klást Hynkovu smrt za vinu, i když s jeho stavem bohužel nemohl nic dělat.
Jelikož Němcová podstatnou část své korespondence před smrtí spálila, můžeme se pouze domnívat, jak Lambl vlastně všechny tyto těžké události vnímal a prožíval. Každopádně od té doby spíše zanevřel na zábavu a žil především vědou.
Jeho úsilí a nasazení se zdá i z dnešního pohledu obdivuhodné. Od roku 1855 učil na soukromém ústavu Jana Jungmanna zoologii a zabýval se duševním světem zvířat. Posléze oblast přírodovědy definitivně opustil a soustředil se výhradně na medicínu. Záhy popsal svůj objev atrofických výrůstků na srdečních chlopních, jež se dříve dokonce nazývaly „Lamblovy výrůstky“. Na jaře roku 1856 se habilitoval jako první pražský soukromý docent patologické anatomie a histologie na Karlově univerzitě. Poté nastoupil do Dětské nemocnice císaře Františka Josefa, kterou vedl Med. Dr. Josef Löschner. Lambl se tu zasloužil o objevení bičíkovce ve stolici dětí postižených dysenterií, který nesl od roku 1888 i jméno svého objevitele - Lamblia intestinalis.
Bohužel jak se lidově říká - doma není nikdo prorokem, tak i Lambl se spíše proslavil za hranicemi naší země, kde si cenily jeho znalostí, jež předával lékařům po celé Evropě. V roce 1860 pak přijal nabídku profesury na charkovské univerzitě.
Z Charkova odešel v roce 1871 na kliniku varšavské univerzity, jíž se stal ředitelem a současně i profesorem terapie. O čtyři roky později si na něj vzpomněli v Praze, když přemýšleli po rozdělení Karlo-Ferdinandovy univerzity o tom, že by zvolili za přednostu patologicko-anatomického ústavu české fakulty právě jeho. On však tuto nabídku nepřijal a raději zůstal ve Varšavě.
V rodné vlasti jej pak symbolicky vyznamenaly jenom některé instituce čestným členstvím, jako třeba Spolek českých lékařů v Plzni a Česká společnost chemická.
Dva měsíce po sedmdesátce do bohatého a tvůrčího Lamblova života zasáhla embolie mozku. Skonal 25. února 1895 ve Varšavě.
Pamětníci o něm hovořili jako o učenci povahy rázné, temperamentní, ryzí, přímé a ušlechtilé. V mládí se přitom choval vesele a spíše rozpustile. S chutí a energií sobě vlastní bavil společnost karikováním profesorů a jinými taškařicemi, kdy se mu dokonce přisuzuje autorství pověstné protiněmecké satirické písně Šušelka nám píše. Studentskou nespoutanost však časem opustil, aby všechny své síly obětoval lékařské vědě.
Za své názory uměl bojovat a bojoval velmi logickou argumentací, jak vyplývá i z jeho dopisů. Na co ale nikdy nezapomínal a co stavěl nad všechny teorie – byl obyčejný a zdravý lidský rozum.
Zdroje: Utajené životy slavných Čechů/M. Bittnerová, Archiv Lékařského muzea v Praze
