Článek
Kupříkladu moje pojišťovna, co má ve znaku okřídleného lva, mi letos nezvládla doručit výroční dopis. Na pokus o kontakt poradkyně samozřejmě nereagovala. A tak jsem až pozdě zjistila, že se další rok ze smluvního vztahu nevyvážu. Můj e-mail, v němž jsem se ptala, proč dopis nedorazil, byl přijat k mému překvapení jako stížnost, kterou slíbili vyřídit do patnácti dnů. Bohužel ani to se pojišťovně nepovedlo dodržet. Nakonec mi volal jakýsi zaměstnanec, který mě zahrnul nesmyslným kvantem informací, z nichž nebylo zřejmé, zda moje výpověď platí. Celé jednání prohloubilo mou obrovskou nedůvěru, již jsem k této pojišťovně pojala. Během hovoru mi také běželo hlavou, jestli tam vůbec pracuje někdo, kdo umí otevřeně a srozumitelně komunikovat se zákazníky. Jejich základní strategie zjevně spočívá v tom – zahrnout našince tunou nepotřebných sdělení, aby se v nich spolehlivě ztratil. Každopádně mám teď před sebou dalších dvanáct měsíců, kdy budu nedobrovolným zákazníkem tohoto spolku neschopných. A stejně si musím příležitostně zajít ověřit, zda moje výpověď opravdu platí. Po zmíněném telefonátu jsem o tom začala hodně pochybovat.
Pochopitelně to, co jsem popsala, nepatří do kategorie s názvem katastrofa. Druhá čerstvá zkušenost už se k ní ale pomalu blíží. Na dálnici nám bohužel kleklo auto, přesně 180 km od Teplic a ještě na území cizího státu. Kontaktovali jsme hned odtahovou asistenční službu, která je součástí pojistky. Když jsme se konečně dovolali na její číslo, tak si arogantní operátor stále dokola cosi ověřoval a pak pravil, jak se později ukázalo lživě, že do hodiny přijede odvoz. Měl vše opravdu na háku a vůbec to neskrýval. Za hodinu a čtvrt, kdy se absolutně nic nedělo, jsme opět volali na linku. Operátor vypustil obligátní frázi k ničemu – tak se na to podíváme. A pak doslova blekotal něco, co postrádalo hlavu a patu. Upřímně jsem zapochybovala nad tím, jestli ten člověk vůbec tuší, kde je a co dělá. Až po tomto druhém hovoru se daly věci konečně do pohybu. A přišla nám vtipná zpráva, že právě vyrazil až z Ústí nad Labem řidič s autem. Namítli jsme, že tam bude za několik hodin a my stojíme na okraji dálnice. Na to nám asertivní operátor odsekl, ať si zavoláme na linku 112. Tudíž jsem musela oprášit angličtinu a Polce na dálku vysvětlit, co se stalo a že to skvělé pojištění s ještě skvělejší asistenční službou nás nechá čekat v pangejtu klidně několik hodin. Asi za dvacet minut přijel alespoň Polák s kužely a auto nám označil ze všech stran. A pak jsme v příkopu pod dálnicí nepoeticky bivakovali téměř čtyři hodiny. Nemít pití a trochu jídla, bylo by to ještě trpčí. Dost jsem přemýšlela nad tím, co asi v této situaci dělají lidé cestující s malými dětmi. To, aby šli rovnou skočit pod kola projíždějících autobusů.
My jsme nakonec za tu legraci dopláceli ještě přes čtyři tisíce a domů jsme dospěli o půl dvanácté v noci. Tento zážitek mě bohužel opět utvrdil v tom, že v důsledku je člověk odkázán především sám na sebe. A přestože si poctivě platí pojistku, musí se na asistenční lince doslova doprošovat. Navíc je opravdu příjemné vědět, že operátor se na požadavek klienta úplně vykašle a ještě v rámci toho lže. Zajímalo by mě, na kterém báječném školení se toto učí. Osobně bych takového nýmanda vyhodila na hodinu. Ale v tomto podniku jde zřejmě o standardní přístup ke klientovi. Tudíž bych této firmě docela přála, aby brzy zkrachovala. Ale podobné zázraky se stávají jenom tam, kde funguje skutečně tržní a konkurenční prostředí.
Autorský článek.
