Článek
Už tato základní zápletka nabízí prostor pro třaskavý divadelní spektákl, v němž se může přihodit opravdu cokoliv. Bohužel režisérka i tvůrkyně předlohy Helena Kubů zůstala zaseklá na půli cesty. A proto se představením Divadelního spolku Proměna, jehož druhá premiéra proběhla ve čtvrtek 18. ledna v pražském Divadle Karla Hackera, vine jako tenká spojnice zjevná nechuť se autorsky rozhodnout, jestli produkuji intelektuální moralitu nebo komedii k pobavení obecenstva.
Právě pro již řečené se první třetina hry neúnavně vleče. Divák nezná pozadí postav, netuší, proč zrovna zmíněné dámy sdílejí společné obydlí. Navíc se tu objevují určité nelogičnosti, kupříkladu jogínka se zásadně stravuje v rychlém občerstvení a ignoruje domácí kuchyni své snaživé spolubydlící. Vedle toho si ještě všechny tři neustále vyměňují únavná a několikrát otřískaná moudra babiček, jež děj nikam neposunují, ani nevypovídají nic o nich samotných. A nemá smysl ani mluvit o záhadné sousedce, která pravidelně vpadává do příběhu se svými podivnými básněmi.
Ale dobře, přijměme hru na to, že trojice osob něžného pohlaví bydlí spolu. Nevíme sice, co je k tomu přivedlo, ale děkujme scénáři za to, že alespoň jedna z nich se stereotypu cvičení a postávání u plátna vymyká. Protože díky její dějové lince se začne odehrávat konečně něco zábavného. Hlavně, když se dotyčná rozhodne sejít v parku se svými potenciálními ženichy. Jde o výrazně odstupňované mužské charaktery zahrnující pány od erotického maniaka až po laskavého dědečka Rudolfa. Ten sice špatně slyší, ovšem rád mluví a vaří. Schůzky s uvedenými muži jsou také zásadním zvratem příběhu, jenž se hlavní představitelka Dany, Helena Dvornická, snaží udržet v určité celistvosti, přestože ji repliky a dost úsporné herecké prostředky ženou téměř k bezemočnosti. Proto se nejzářivější chvílí stává určitě její kouzelná konverzace s nahluchlým Rudolfem, jehož představitel zvládl svou nevděčnou úlohu popleteného rádoby milovníka opravdu skvěle.
Ve zmíněném citovém chladu spatřuji asi největší slabinu představení. Před zraky návštěvníků v hledišti se odehrávají silné momenty, jež většina z nich důvěrně zná. Ale tady zůstávají natolik oproštěny od jakéhokoliv prožitku, až si každý musí položit otázku, co by se muselo přihodit, aby Dana na jevišti křičela a házela věcmi, aby její ženské spolubydlící vyvedly nějakou kulišárnu a nápadníci se v důsledku více odvázali.
Helena Dvornická ztvárnila svou úlohu přesvědčivě a suverénně, přesto v ní místy převládala hodná teta nad rozběsněnou partnerkou, která by měla možnost ukázat veškerý temperament a dokreslit tím absurdnost situace, v níž se její Dana vlastní naivitou ocitla.
Úspěšné komedie sází na to, že v nich poznáváme odraz skutečnosti, naše prohry i slabosti, jež nám herci servírují jako na luxusním talíři. Z takového talíře ujídáme s radostí, protože nás většinou baví sledovat cizí kotrmelce. V tomto případě se více kotrmelců odehrálo spíše na papíře a v režii než na jevišti, což trochu zamrzí, protože soubor má i přes svůj ochotnický status už dost bohatou historii.
Autorský text.
