Článek
Nevím, jestli mohu slavit vítězství, ale doma konečně zavládl mír, což po těch bojích považuji za zázrak. Justýnek to doslova ušermoval. Nicméně to dopadlo tak, že je v podstatě mužem pod pantoflem. Ometačka Kotrmelína vládne celé domácnosti, i když všude běhá s ním a vrací mu jeho podřízenost projevy lásky, protože ho pusinkuje, tedy olizuje. Bohužel ona sama se občas potýká s různými hormonálními výkyvy, tudíž, pokud jí zrovna něco přeběhne přes nos a má tendenci Justýnkovi ubližovat, putuje do klece. Nechávám ji tam, dokud se neuklidní. Na jiné řešení jsem nepřišla, zřejmě na podzim bude muset podstoupit kastraci. Bohužel to, že ji nechali dvakrát zabřeznout po sobě, a dokonce v azylu, se pochopitelně na její psychické kondici také podepsalo. Zatímco si ale Justýnka oblíbila, se mnou stále moc nekamarádí. Většinou přede mnou utíká, až na ty okamžiky, kdy držím v ruce něco dobrého. Mimochodem je to pěkná popelnice. Zatímco Justýnek si v jídle neuvěřitelně vybírá a kdejaká laskomina mu nevyhovuje, ona sní všechno. Prospívá dobře a podařilo se jí vylepšit i hygienu.
Tudíž bych si dnes mohla s úlevou oddechnout, že konec dobrý, všechno dobré? Nemyslím si, protože s azylovým zvířetem jde o dlouhodobý proces. Takové zvíře má v duši obrovskou díru a netuším, zda se jí podaří dokonale zacelit. V té adaptaci jí ale výrazně pomáhá právě Justýnek. Vytvořili spolu něco, co nazývám králičí gang. Buď spolu odpočívají, nebo lítají po bytě, až za nimi vlají uši.
Člověk se učí opravdu každou zkušeností. Tohle klišé známe, ale i já jsem díky zážitkům s Ometačkou prohlédla. Útulek se stává pro mnohé chlupaté jedince pastí, z níž se jen těžko dostávají ven. A vliv na to nemá rozhodně nezájem lidí si zvíře vzít domů. Jak mi řekla jedna paní, které jsem o tom vyprávěla, některé provozovatelky azylů se chovají až militantně. Zvířata se pak stávají jejich rukojmím. Už dávno jsem navíc pochopila (a to se netýká jen útulků), že mnozí jedinci příliš neprojevují ryzí charakter a pak si jako odpustek vymýšlejí činnost (či podporu) různých spolků páchajících dobro, hlavně tam, kde se tím mohou dobře prezentovat. A tím se zdánlivě vykupují z podrazů na své blízké a třeba i na kolegy v práci. Já však upřednostňuji ty, co se řídí srdcem a bez kalkulu. Ometačku jsem si vzala opravdu proto, aby měl Justýnek blízkou kamarádku a abych dala nějaké opuštěné duši domov. A byla to skutečně dřina, kdy jsem to mockrát chtěla vzdát.
A tato trochu bolavá etapa mi přinesla uvědomění, které se vlastně netýká jen zvířat, nýbrž hlavně nás lidí. Nějak málo se posloucháme a vnímáme, málo spolu komunikujeme a hlavně si říkám, jestli se máme vůbec ještě rádi? Veřejný prostor se plní urážkami a nadávkami, ale citelně v něm postrádám respekt a snahu o to si vzájemně porozumět. A když vidím, jak Ometačka projevuje Justýnkovi svou jemnou náklonnost, přitom se jedná o parťáka, jehož si sama nevybrala, mám pocit malého zadostiučinění. Jsem na něj vážně pyšná, a zároveň si uvědomuji, že do takového pana Božského se přece musí zamilovat každá.
