Článek
Je to zhruba měsíc, kdy jsem si vzala samičku králíka, o čemž jsem už psala (https://medium.seznam.cz/clanek/martina-bittnerova-uz-chapu-proc-jsou-utulky-preplnene-10135). Samička byla krátce po odstavu dvou mláďat, bála se doteku lidské ruky (doslova plakala), měla naprosto nulové hygienické návyky, navíc ji evidentně někdo trápil. Má i trochu poškozenou nožičku, ale to jí naštěstí nebrání v běhání. Za ten měsíc přestala plakat, naučila se jíst z ruky a počet louží na chodbě eliminovala na tři až čtyři, protože se ji snažím učit na záchod. Přesto měsíc utírám loužičky, měsíc se jí snažím ukázat, že život u lidí může být hezký. Jenomže ještě v dočasce ji pustili do výběhu spolu se samcem a došlo k zabřeznutí, o čemž nikdo nevěděl. Před týdnem porodila mláďata, o která se nestarala, a která bohužel zemřela. Když k tomu připočtu, že už zažila jeden domov, jednu dočasku a jeden azyl, má toho naloženo opravdu dost. Navíc s ní cloumají hormony, tudíž včera mého králíka pokousala do krve. Začal se jí bát, což mě docela vyděsilo. Kontaktovala jsem proto azyl a zároveň dala inzerát, že bych jí ráda našla nového majitele, u něhož bude bydlet sama. Domnívám se, že po tom všem potřebuje klid se srovnat. Azyl pro ni opravdu nepovažuji za dobré řešení.
Ten inzerát jsem nepodala z důvodu, že bych se jí chtěla lacině zbavit, ale mám ji ráda a záleží mi na jejím životě. Já mám však malý byt, kde nemohu postavit další výběh, protože to bych musela vyhodit skříň a svoje věci.
Nelze ale ani popsat, co se na mě pod inzerátem na sociální síti okamžitě sneslo. Rázem jsem byla hrozná, podezřelá a nezodpovědná osoba, která si neměla brát žádné zvíře. A také mi diskutérky okamžitě vyčetly, proč jsem ji nenechala kastrovat. Neumím si představit, co by se dělo, kdybych bývala přivedla na kastraci březí samici, stejně tak těžko mohu nechat kastrovat samici týden po porodu! Napadá mě jediné slovo a to neuvěřitelná hysterie, v níž vůbec nešlo o to, že by samice, již někdo vlastní nezodpovědností vyčerpal dvěma porody za sebou, potřebovala klidný přístav. Ne, šlo o to, že já jsem ta nejhorší osoba na světě, tyranka a nepřítelkyně zvířat. Samozřejmě jsem chtěla informovat azyl, že se snažím najít nový domov, protože útulek, kde ji nikdo nesocializoval a kde ji vypustili březí do stresové situace (změna nového domova), je s odpuštěním k ničemu. Nicméně se to dozvěděli iniciativou od provozovatelky jiného azylu a nastala totální mela.
V té chvíli jsem si uvědomila, co se asi děje, když někdo z nějakých závažných důvodů musí dát zvíře pryč a zveřejní inzerát. Viděla jsem, čemu všemu musí čelit. A přitom z těch komentářů absolutně vypadla potřeba toho zvířete mít svůj pelíšek a misku. Zajímalo by mě, jestli se mu takovými výlevy nějak pomůže? A skutečně se nedivím, že když pak někdo podobné diskuse čte, vezme králíka a raději ho vypustí tiše do přírody. Mnohým tady zjevně nejde o živé tvory, ale zdá se, že si na nich někteří jedinci honí svoje ego, aby mohli celému světu ukázat svou dobrotu a laskavost.
Nerada mluvím o smutných věcech, ale když se mi zasebevraždil partner, tak kvůli tomu, že jsem měla dvě zvířata – činčilu a králíka, jsem raději odešla do cizího města, než bych se jich musela vzdát, což bych jinak v podnájmu musela. A teď mě nějaké (mnohdy samozvané) provozovatelky azylů budou pranýřovat?
A tím se dostávám k podstatě problému. Pokud chceme, aby se něco změnilo, a nebylo kolem nás tolik opuštěných zvířat, musíme především změnit svůj přístup. Místo hysterie hledat řešení, místo lidových soudů mít pochopení a porozumění, neboť v botách druhých vážně nechodíme.
Dodatek
Po tom diskusním šílenství jsem si uvědomila, že takovým lidem Kotrmelínu jednoduše nedám, i kdyby měla běhat kolem klece, když bude Justýnek zavřený v pokoji. Ona si totiž zaslouží stabilní domov.
