Článek
Narodila se ve zchudlé polské šlechtické rodině. S budoucím manželem Karlem Vladislavem Zapem (1812-1871), českým úředníkem při zemské účtárně, se seznámila jako třináctiletá.
Vysokou a krásnou Honoratu tehdy zdobila porcelánová pleť, černé vlasy a rovněž sečtělost (u tehdejších dívek vzácná). Vladislava pochopitelně tím vším fascinovala. „Čím blíže se poznávali, tím horoucněji přibližovali se k sobě.“ Chtěl ji získat pouze pro sebe „…ode dne ke dni přesvědčoval se, jaký poklad přisoudilo mu nebe Honoratou, a za nic na světě nechtěl by nehodným býti pokladu toho.“ Jenomže poklad mu zůstával dlouho zapovězen. Rodiče odmítali dát svolení ke sňatku. Jeho profesní postavení nebylo dvakrát oslňující, a proto s ním nechtěli poslat svou nadanou mladinkou dceru do Čech.
Trpělivost se mu nakonec vyplatila, neboť rodina svatbu povolila. Až po odbyté ceremonii se teprve šestnáctiletá novomanželka Honorata přestěhovala do Prahy, kterou do té doby znala pouze z vyprávění. Idylická představa, jíž výmluvný Zap vykouzlil v její tvůrčí fantazii, se střetávala s tísnivou realitou. Ocitla se v ne moc přátelském prostředí, které se jí přirozeně nezamlouvalo. Na svůj věk byla totiž velmi vyspělá a vzdělaná. České vlastenectví se jí navíc zdálo povrchní a hloupé. Stejně tak se jí nelíbilo, že se dámy scházejí v salonech, kde nad kafíčkem plkají o módě a probírají potíže se služebnictvem. Ona od života čekala o dost víc, přestože jí její trochu nevyrovnaný manžel málo podporoval.
Přátelskou ruku Honoratě podala hlavně Anna Hlavsová, kultivovaná mlynářská dcerka, která se stala její rádkyní a pomocnicí. Honorata časem ovládla český jazyk natolik, že mluvila pouze s lehkým přízvukem. A jak velela její povaha, začala v češtině psát a rovněž se zapojovala do veřejného života. „Hájila přesvědčení, že dojdou tehdejší vlastenecké tužby cíle a uskutečnění jen zdárnou výchovou v duchu českém, a zejména že dlužno věnovali péči zanedbané posud výchově dívek českých.“
Bohužel se často setkávala s nepochopením nejen ve svém okolí, ale především u svého chotě. Do manželství vstupovala z prosté dívčí naivity, a neuvědomovala si, koho si vlastně přivazuje k sobě. Zap vedle její nápadité a energické osobnosti dělal vše jako by na půl plynu. Navíc je svorně trápily ekonomické starosti. Nelze se divit, když se potom cítila partnersky zklamaná a ne příliš šťastná.
Místo toho, aby svůj čas a schopnosti věnovala filantropii, literatuře i záslužným vzděláváním aktivitám, musela především pečovat o domácnost. Kdyby se provdala za bohatšího muže, všechny obyčejné práce by za ní vykonávala služka. Na druhou stranu děti jí přinášely skutečnou radost, milovala je láskou něžné starostlivé matky, a o to více želela, když o čtyři ratolesti přišla.
V Honoratě plály city mateřské a zároveň i city vlastenecké. Když už v Praze žila, rozhodla se být prospěšnou. A proto se ujala funkce jednatelky spolku Slovanek, který hodlal založit dívčí vzdělávací ústav. Nadšené Slovanky opustila Honorata už po roce spolupráce. Nechaly se totiž zahltit interními spory, což jí vadilo. Odvážné představy o dívčí škole se však nevzdala. Sama se odhodlala otevřít dívčí vzdělávací ústav. Aby ho mohla řídit, musela absolvovat povinné zkoušky z pedagogiky a ručních prací v německém jazyce, který neuměla a nikdy se jej neučila. Žádná překážka pro ni nebyla dost těžká, a i když ji trápilo zdraví, na zkoušku se pečlivě připravila a také ji úspěšně složila. Posléze požádala své příbuzné a známé o finanční podporu, aby mohla školu řádně vybavit. Vyhověli jí pod podmínkou, aby vedle školy vznikl i penzionát, kam v budoucnu umístí své dcery. Samozřejmě s touto podmínkou musela souhlasit. Pyšně vzhlížela na výsledek svého úsilí a ráda se s ním pochlubila. „Před otevřením ústavu byla jsem v místnostech a byly mi ukázány všechny síně, ložnice atd. Vše bylo krásně zařízeno, výtečné síly vyučovací získány,“ zaznamenala budoucí spisovatelka Sofie Podlipská, která se s Honoratou stýkala.
Žačky se do nové pražské školy jenom hrnuly, avšak její zakladatelka tělesně chřadla. Ničila ji tuberkulóza. Na tuto diagnózu třicetiletá šlechtična také umírá. Česká společnost v ní ztrácí pokrokovou učitelku a spisovatelku, o níž Karolina Světlá ve své vzpomínce na rok 1848 uvedla:“ Tkvěla jsem pohledem svým nejsrdečnějším na krásné urostlé dámě v černé hedvábné kazajce, která měla na hlavě bílou konfederatku červeně a modře lemovanou. Právě jsem se dozvídala, že je to Honorata z Wiszniowskich Zapová, a do dnešního dne se mi podobá, že jsem neviděla půvabnější ženy.“
Honorata se skutečně etablovala jako zářící hvězda ženské vlastenecké společnosti, bohužel se její sličný obraz i nevšední odkaz velmi rychle rozplynul. Naše škoda.
Použitá literatura:
E. Jelínek: Honorata z Wisniowskych Zapová, Zápisy z rodinné korrespondence a vlasteneckých vzpomínek, Praha 1894
Karolina Světlá: Z literárního soukromí I. , Praha 1959
Slovanský sborník statí z oboru národopisu, kulturní historie a dějin, 1884/ročník 3
Časopis Květy, datum vydání 01.01.1907
