Článek
V zešeřelé kavárně několik ženských očí dychtivě sledovalo básníka Viktora Ditricha. Když dorecitoval ukázku ze své poslední sbírky, usadil se vedle mě.
„Vidíš, máme to pro dnešek za sebou,“ pronesla jsem formálně. Potkávali jsme se roky, ale zůstávali jsme jen zvláštními známými. Ledacos jsme o sobě věděli, ale na kafe jsme nikdy nezašli.
„Jo, čím jsem starší, tím si častěji kladu otázku, jestli to spisování má smysl. Poezie dnes nikoho nezajímá.“
„Prosím tě, to sis nevšiml těch holek? Pořád jsou z tebe vedle,“ upozornila jsem ho.
„Myslíš tu zubatou příšeru v etno hadrech, nebo tu šedivou intelektuálku? Pokud by to byly poslední dvě ženské na světě, radši budu žít v celibátu. Ostatně po třicítce mi přízeň milovnic literatury nestačí …“
Pochopila jsem, že se Viktor nachází v depresivnějším období, což nepřinášelo ideální podmínky pro nezávaznou konverzaci, přesto jsem si neodpustila: „A co vztahy, máš někoho?“
„Ježíšmarjá, ani mi nemluv. To jsem zase dopadl.“
„Jestli o tom nechceš mluvit…“
„Proč bych se nesvěřil. Stejně to nemám s kým pořádně probrat… Ale spíš někde v ústraní,“ dodal. A mně došlo, že nás poslouchá několik zvědavých uší. K jejich nelibosti jsme se s Viktorem vzdálili do prázdného salónku.
„Před dvěma lety jsem si našel o trochu mladší ženskou s malým klukem, opravdu kus. Vypadalo to velmi nadějně. A pak se to začalo sypat. Zlomil jsem si blbě nohu, musel jsem chodit na rehabilitace. Pak skončil seriál, pro který jsem psal a na závěr se ke mně nastěhovala matka s jedenáctiletou ségrou.“
„Jak to? Vždyť tvoje máma měla manžela, ne?“
„Právě, že měla. Vypakoval ji,“ dodal s patřičnou ironií.
„Hm, a jak je to teď?“
„Ta moje přítelkyně, jmenuje se Sylva, mi vytkla, že se ze mě stal bručoun, co jí v ničem nepomáhá. Prý potřebuje chlapa, který jí bude přinášet do života radost a taky ji finančně podporovat. Ale já chodil o berlích a nemohl jsem nikam. Než jsem se dal dohromady, neměl jsem moc peněz.“
„To zní jak ze špatného románu. Nerozumím, proč nechápala, že ses dostal do špatného sledu událostí. To se může přihodit každému,“ namítla jsem.
„Víš, ona hodně pracuje, stará se o kluka a teď si pořídila koně. Je vytížená a se mnou si v poslední době moc zábavy neužila,“ omlouval ji.
„Zdá se, jako by toho koně vyměnila za tebe,“ neodpustila jsem si ve své upřímnosti, i když se na mě Viktor ošklivě zašklebil.
„Abych to dokončil, Sylvě začalo vadit i to, že s klukem nemůže jezdit ke mně domů, když se tam rozpínají mé příbuzné. Začalo jí vadit v podstatě všechno. Nakonec mě ujistila, že náš vztah úplně neuzavírá. Stanovila ale jasně daná pravidla. Smím jí volat pouze jednou denně a dvakrát týdně přátelsky navštěvovat.“
„To myslíš vážně? Kdo ji opravňuje k tomu dávat podobné rozkazy?“ položila jsem zbytečnou otázku.
„Náhodou minulý týden jsem jí viděl třikrát, protože potřebovala pohlídat kluka.“
„Hm, moc hezký a nemusíš jí taky hlídat koně?“ rýpla jsem si.
Vůbec to nepochopil a vysvětloval: „Ne, ten se hlídat nemusí, občas ho chodím krmit, když jede s klukem na výlet.“
Musela jsem si protřít oči, jestli tu přede mnou opravdu sedí ten samý Viktor Ditrich, sebevědomý a chytrý chlap. Ne manipulovaný uzlíček nervů. Když člověk někoho miluje, snese asi ledacos, uvědomila jsem si a rozhodla se přehodit řečnickou výhybku. Zajímala mě totiž Viktorova matka, s níž jsme se shodou náhod kdysi potkaly u jednoho zaměstnavatele.
Zatímco Viktor byl totiž dospělý a samostatný muž, jeho máma se chovala jako děcko. Měřila sto padesát centimetrů a zakládala si na tom, že je malá, roztomilá dívenka a nechala se titulovat zdrobnělinou svého křestního jména - Petruška. Ve dvaceti se to ještě snese, ale kolem padesátky to působí zvláštně.
Petruška se vyznačovala tím, že se potřebovala vždy pověsit na osobu opačného pohlaví, aby přejala její životní styl a záliby. V osmnácti se její obětí stal Viktorův otec, s nímž tato absolventka Střední ekonomické školy začala pěstovat horolezectví, i když jí k tomu chyběly patřičné fyzické předpoklady. Na výpravy se vždy spolehlivě vnutila, zatímco malého Viktora odložila ke svým rodičům. Když jeho otec pochopil, že chce po horách bloudit bez ní, okouzlila na poště, kde zrovna pracovala, mladšího kolegu. Ten kvůli ní opustil dětský pokojík u maminky, našel si s ní společný pronájem a vydržel to až do Viktorovy plnoletosti. S mladším partnerem se Petruška zájmově přeorientovala na skákání padákem, kdy se záhy stala postrachem sportovních letišť. Viktor vzpomínal a ne zrovna nadšeně, jak sedával nad jednou limonádou v restauraci a čekal, až matku skákání omrzí.
Za jediné štěstí pro nás obyvatele Země považuji to, že se nikdy nezamilovala do chirurga. I v této oblasti by jistě hledala uplatnění, a se svou pílí by už v tak zmateném zdravotnictví způsobila chaos. Bohužel ani mladší přítel nedokázal Petruščinu osobnost vydýchat, a tím se na scénu dostal inženýr Krupp, jehož jsem několikrát osobně potkala. Inženýr Krupp měl jediného koníčka, a to fotografování mikroorganismů v přírodě. Do Petruščina života vstoupil v pravý čas, protože ji předchozí sportovní aktivity značně vyčerpaly. Teď si mohla v klidu domova patlat fotky a obesílat soutěže. Svými výtvory samozřejmě zdobila i stěny kanceláře. K dokonání vší partnerské shody a radosti porodila panu inženýrovi už v dosti zralém věku dceru Denisu. Tase stala dokonalým objektem její opičí lásky. Petruška s oblibou vyprávěla: „Na synka jsem neměla moc času, ale dcerka je vymodlená, tu si moc užívám. Snažím se jí maximálně věnovat.“ Podobnými vyprávěnkami nás v práci oblažovala neustále a hájila si tím pověst nejvzornější matky na světě.
Viktora přitom opravdu vychovávaly spíše babičky, neboť Petruška se ve své starostlivosti zrovna nepřetrhla. Jeho otec proto zařídil, aby se syn mohl brzy osamostatnit a po maturitě mu koupil vlastní byt. Nic jiného by ho před Petruškou ostatně nezachránilo.
„Jsi naštvaná,“ vytrhl mě Viktor ze vzpomínek, jež se mi v hlavě valily jako nekončící proud. Až v tu chvíli mi to docvaklo. Vždyť už drahnou chvíli mlčím, tupě zírám před sebe a usrkávám džus.
„Nejsem vůbec naštvaná, přemýšlela jsem o tvé mámě. S tím Kruppem vypadala docela spokojeně.“
„Spokojeně…. To neznáš Denisu. Vyrostla z ní sobecká holka s nataženou rukou. Krupp se jí snažil alespoň trochu vychovávat. I když ho podezřívám, že ho ty jeho mikrohouby a mikrokytky zajímaly víc než celá rodina dohromady. Nejspíš prostě časem rezignoval. Neumíš si totiž představit, co máma vyváděla. Denisa jí od školky řídila život. Ovšem máti to zaznamenala ve chvíli, kdy Denisa dostala při vyučování první poznámku. Krupp to neustál a doslova je vyexpedoval na ulici. Takže proto bydlí obě u mě, matka mi tenkrát bulela do telefonu, co jsem měl asi jinýho dělat… A teď mi tam tvrdnou přes rok… A větší peklo jsem nezažil. Denisa má neuvěřitelné množství krámů, které si přinesla s sebou. Bydlím ve dva plus jedna a sotva jsem pro sebe uhájil ložnici. Drze mi do ní nanosila moje věci z obýváku, aby si udělala víc místa. Myslel jsem, že ji zabiju, a když jsem jí chtěl vynadat, dostala matka hysterák, že ubližuju její holčičce.“
„A co to Denisa má za poklady, prosím tě.“
„Máma, Krupp i prarodiče jí pořád něco kupují a ona to vše schraňuje, aktuálněbohužel v mém bytě. “
„Nemohl bys jim najít podnájem.“
„Umíš si představit, že by máma žila sama, o všechno se starala a zařizovala? Nezvládne ani jít do školy na třídní schůzky. U všeho vzdychá, jaká je chudinka slabá a nemocná… Jsem rád, že alespoň uvaří a vypere. I když u toho kňourá, kolik jí to dá práce.“
„Hm, jsi v pěkné kaši, zdá se mi a na všech frontách.“ Viktor jen pokrčil rameny. Pak se omluvil, že bude muset běžet. Před odchodem se mě zeptal, jestli bych s ním nezašla někdy na kafe.
„Na historicky první kafe po patnácti letech, nebo jak dlouho se známe,“ smála jsem se, protože jsem chtěla to jeho předchozí neveselé vyprávění odlehčit.
„No, kdyby sis troufla jít s největší troskou široko daleko…“
„Jakou troskou, jsi pako…Ale jo, mail na mě máš, tak co…“ a tím jsem se s ním rozloučila.
Dopadlo to dle předpokladů, dlouho se neozval. Nakonec ani já jsem nechtěla řešit cizí problémy. Po čase jsem se od známých dozvěděla, že Petruška kdesi přes seznamku omámila dalšího chlapa a hodlá se k němu nastěhovat. Pak se mi donesla ještě zpráva, jež hovořila o definitivním konci Viktorova vztahu se Sylvou. Kůň zřejmě zvítězil.
Pokračování vyjde v úterý.
