Článek
Nakonec se mi Viktor ozval a tiše podotkl: „Potřeboval jsem čas.“
A pak na mě vybalil otázku, proč my dva kolem sebe léta chodíme, otravujeme se pochybnými známostmi, když jsme si vždycky rozuměli a já jsem podle jeho slov stále vzhledově zachovalá.
„Nevím,“ odpověděla jsem upřímně, „nikdy jsem nad tím nepřemýšlela.“
Sarkasticky konstatoval, že je asi lepší, když ženská nepřemýšlí a poté proběhlo kafe a asi dalších padesát, než se přede mnou otevřely dveře jeho bytu. Petruška ho opustila asi před pěti měsíci, přesto mě okamžitě přepadl pocit, že jsem se ocitla v dobře zásobeném skladu hraček a dětského harampádí a ne v bytě dospělého muže. Všude, kam mé oko dohlédlo, se válely roztodivné předměty. Jen ložnice, kde Viktor spal, zůstala trochu uklizená, i když i tam jsem si málem zlomila nohu o dětský kočárek. Pokud se chtěl člověk vůbec vykoupat, musel nejdřív z vany odstranit deset žlutých kačen, pět lodiček a dvě plastová mimina.
Na otázku: „Proč to nedáš pryč,“ Viktor suše odvětil, že neví, kam by to dal. Musela jsem uznat, byt praskal ve švech. V obýváku se vršily hromady panenek. Z jedné pak na mě dokonce vypadla chrastítka a různá pískátka pro batolata.
„Proč si to neodstěhují, proboha. Copak je Denisa kojenec,“ neudržela jsem se.
„Máti slíbila, že něco vytřídí.“
„Jak vytřídí, to chce vyházet komplet, vždyť Denise jde na dvanáct let,“ vztekala jsem se, protože jsem právě uklouzla na rozházené sbírce dětských leporel.
„To nejde. Denisa by měla záchvat, že ty krámy nutně potřebuje,“ oponoval mi.
„Dobře, proč si to tedy neodvezou do svého nového domova….“
„On to tam ten chlap nechce,“ pokrčil rameny.
„To je ohromný, a ty, abys tady v té džungli žil.“
„A co s tím. Já se s nima hádat nechci.“
Asi za týden se dostavila Petruška s Denisou. Výsledek dopadl tristně. Prý tam dřely pět hodin a odnesly si dvě tašky, což v tom množství naprosto zaniklo.
„A kdy přijdou znovu?“ nenechala jsem se odradit.
„Máma říkala, že netuší,“ odpověděl bázlivě Viktor.
Začala jsem zuřit. Proč si to nechá líbit? Nemělo smysl se ale rozčilovat, nýbrž vyčkat na příležitost, která přišla poměrně brzy. Viktora nečekaně zavolal kamarád, jenž potřeboval přestěhovat nábytek. Ujistila jsem ho, že mi to nevadí a zůstala v jeho hnízdě sama. Okamžitě jsem se vrhla do úklidu, vytřídila různé čmáranice, papíry a letáky. Srovnala jsem drobné hračky do tašek a krabic a pokusila se tím uvolnit trochu prostor. Nikdy jsem si na uklízení nepotrpěla, ale to, co měl Viktor doma, jsem v životě neviděla. Připravila jsem tedy v podstatě část věcí tak, aby si je mohla Petruška, nebo kdokoliv jiný odvézt.
Když se zhruba po třech hodinách vrátil domů, doslova užasl.
„To jsi všechno stihla za tu dobu, co jsem byl pryč? Máma by to uklízela týden.“
„Hm, a to jsem si dělala přestávky a do popelnic jsem vynosila asi čtyři obrovské tašky papírů.“
„Jsi šikovná, prokouklo to,“ pochválil mě.
„Stačí, aby přijela tvoje matka a řekla, co s tím podniknout dál. Denisa si s tím stejně dávno nehraje. Dalo by se to třeba darovat na dobročinné účely,“ navrhla jsem opatrně.
„Jo, to by mi dávalo smysl, jenomže to záleží hlavně na Denise.“
Za dva dny mi Viktor zavolal do práce a dost mi vyčítal: „Ty jsi prý vyhodila Denise nějaký leták s panenkami Barbie, ona si na něj vzpomněla a teď ho tady dvě hodiny hledala. Dostal jsem šíleně vynadáno.“
„Víš, co, aby se Denisa nepo…“ Viktor se na oko urazil, ale pak sám na Petrušku zatlačil a ona skutečně odvezla mnou nabalené tašky. Zaradovala jsem se nad tímto drobným vítězstvím a už si plánovala další pokračování, dokud z celého bytu neodstraním všechny ty plastové nesmysly.
Vlastně až nyní jsem si uvědomila, že všichni výrobci tvoří pro holčičky hračky růžové barvy. V případě pár kousků působí roztomile, v množství více než obrovském to dělá dojem cukrové invaze.
Předchozí část:
